23 Cdo 1826/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1826/2024-819 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. M. a b) V. M., obou zastoupených Mgr. Ing. Jiřím Rahmem, advokátem se sídlem v Českém Brodu, Tuchorazská 1354, proti žalované Trigema Smart byty s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 24176648, zastoupené JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 809 115,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 164/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 35 Co 260/2023-760, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 679 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobci a) a b) se ve věci domáhali zaplacení částky 1 378 978 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody s tvrzením, že dne 9. 2. 2015 uzavřeli s žalovanou smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k bytové jednotce č. XY a podílu na společných částech budovy, kterou stavěla žalovaná v rámci developerského projektu „XY“, a to za cenu sjednanou ve výši 4 642 558 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vybudovat příslušnou bytovou jednotku, avšak ta byla zkolaudována jako projekční ateliér, tj. nebytová jednotka (z důvodů nesplnění hygienických limitů pro hluk a vibrace), čímž došlo k porušení povinnosti žalované. Žalobou byl požadován ušlý zisk s tvrzením, že právě o tuto částku by žalobci museli vynaložit více oproti smluvně dohodnuté ceně, aby získali bytovou jednotku srovnatelnou s bytovou jednotkou, k jejímuž prodeji nedošlo. Žalovaná v řízení (mimo jiné) namítala existenci liberačního důvodu ve smyslu § 2913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 2. Žaloba byla v rozsahu částky 569 862,50 Kč pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 42 C 164/2017-471, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 35 Co 178/2019-505. Předmětem řízení zůstal po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, uveřejněného pod číslem 33/2021 Sb. rozh. obč., a dalšího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 125/2022, uveřejněného pod číslem 40/2024 Sb. rozh. obč., dále jen „R 40/2024“ (které jsou veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), nárok na zaplacení částky 809 115,50 Kč s příslušenstvím. 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím (již třetím v pořadí) potvrdil rozsudek ze dne 27. 9. 2023, č. j. 42 C 164/2017-727, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (již potřetí) uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 809 115,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 461 388,90 Kč, a kterým rozhodl o společné a nerozdílné povinnosti žalobců a) a b) a o povinnosti žalované zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (výrok I), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 28 652,80 Kč (výrok II). 4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, jež podle svého obsahu směřovalo pouze proti té části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou bylo rozhodnuto ve věci samé. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení otázek hmotného nebo procesního práva „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo mají být dovolacím soudem jako vyřešená právní otázka posouzeny jinak“. 5. Žalobci a) a b) ve společném vyjádření navrhli odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto již judikaturně vyřešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 10. Těmto požadavkům žalovaná nedostála, pokud spatřovala přípustnost dovolání (též) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a procesního práva, které „mají být dovolacím soudem jako vyřešená právní otázka posouzeny jinak“, aniž by současně v dalším obsahu dovolání polemizovala se správností řešení jakékoliv právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud v posuzované věci odklonil. Pokud snad žalovaná uvedeným vyjádřením měla na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V této části je tedy dovolání žalované vadné. 11. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalovaná má předně za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od R 40/2024) při řešení otázky předvídatelnosti překážky (ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.) škůdcem jako odborníkem, založil-li svůj závěr o předvídatelnosti překážky (resp. jejích příčin) bez dalšího jen na konstatování odbornosti žalované jako profesionální developerky, aniž by jej náležitě podložil skutkovými okolnostmi věci (resp. odbornými závěry znalce). Přihlášení k odbornému výkonu ve smyslu § 5 odst. 1 o. z. podle ní nemůže bez dalšího založit předvídatelnost překážky podle § 2913 odst. 2 o. z., neboť postavení odborníka by tím a priori vylučovalo jakoukoliv možnost jeho liberace, což by na takového odborníka kladlo vyšší nároky než na soudního znalce. V rozporu s R 40/2024 je podle žalované i závěr, podle nějž nebylo lze mít překážku za nepředvídatelnou i z důvodu nemožnosti přenosu podnikatelského rizika ze žalované na žalobce a) a b), neboť ta je podle citovaného rozhodnutí důsledkem, a nikoliv důvodem nepředvídatelnosti překážky. 12. Tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť odvolací soud nezaložil-li svůj závěr o předvídatelnosti překážky výlučně na konstatování odbornosti žalované, tj. nepovažoval postavení žalované jako profesionální developerky za jediný