23 Cdo 1840/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1840/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1840/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1840.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu místní Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1840/2023-82 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce D. S., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované AIRMEDIA a.s., se sídlem v Praze 10, Korytná 1538/4, identifikační číslo osoby 29184037, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 264/2022, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2023, č. j. 72 Co 107/2023-56, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Žalobce se v řízení domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o koupi nemovitostí nacházejících se v katastrálním území XY, a to na základě smlouvy o smlouvě budoucí, kterou bylo žalobci a žalované založeno právo opce k jejich koupi a prodeji. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 9. 2. 2023, č. j. 18 C 264/2022-43, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou. Dovodil, že v projednávané věci je dána výlučná místní příslušnost soudu prvního stupně podle § 88 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť kupní smlouva, kterou žalovaný jako prodávající odmítá uzavřít, směřuje k převodu vlastnictví na žalobce jako kupujícího, tedy řízení se týká práva k nemovitým věcem, které se nachází v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky „místní příslušnosti soudu v řízení o nahrazení projevu vůle na základě (žalobcem tvrzené) smlouvy o smlouvě budoucí v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, týkající se nemovitostí v obvodech více obecných soudů“. Měla za to, že je tuto otázku namístě posoudit jinak, než jak ve své rozhodovací praxi dovolací soud vyřešil otázku místní příslušnosti soudu v případě žaloby o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., či v případě žaloby o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí spadajících do obvodu jediného obecného soudu. Současně namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008), ze které má vyplývat, že soud nemůže v řízení o nahrazení projevu vůle modifikovat projevenou vůli stran (např. dělením nemovitostí na skupiny dle soudních obvodů). Upozornil též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1168/2021 (též na judikaturu Ústavního soudu), podle jehož závěrů je výlučnost místní příslušnosti založené polohou pozemku v obvodu soudu při změně žaloby relativizována upřednostněním zásady perpetuatio fori. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Ztotožnil se se závěry soudů nižších stupňů. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je soud podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018, nebo ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2972/2020). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl rovněž k závěru, že se řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost, týká práva k nemovitosti, neboť pravomocným rozhodnutím soudu je v souladu s § 161 odst. 3 o. s. ř. uzavřena kupní smlouva, v jejímž důsledku dochází ke změně vlastníka nemovitosti, a proto je i v řízení o nahrazení projevu vůle žalované takovou smlouvu uzavřít dána výlučná místní příslušnost soudu, v jehož obvodu je nemovitá věc (nyní) podle § 88 písm. b) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2480/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1834/2023, vydané v obdobné věci týchž účastníků). Oproti přesvědčení žalované tedy byla jí předestřená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena tak, že i v případě žalobního požadavku na nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, jde o řízení, které se týká práva k ní, podstatné přitom je, ohledně jaké nemovitosti (nemovitostí) má být v řízení nahrazen projev vůle k uzavření kupní smlouvy (že se jí řízení týká). Od tohoto řešení se odvolací soud neodchýlil, pokud při posouzení místní příslušnosti soudu vycházel ze zjištění, že všechny nemovité věci, které mají být v daném případě předmětem kupní smlouvy, ve vztahu k níž se žalobce domáhal v řízení nahrazení projevu vůle žalované, se nacházejí v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9, a pokud nepovažoval za podstatné, zda smlouva o smlouvě budoucí, na jejímž základě byla žaloba uplatněna, byla uzavřena i ve vztahu k dalším nemovitým věcem ležícím v obvodu jiných soudů, neboť ve vztahu k nim se žalobce v řízení ničeho nedomáhal a těchto nemovitostí se tedy řízení netýkalo. Nejvyšší soud přitom neshledává důvod se od své ustálené rozhodovací praxe k výkladu § 88 písm. b) o. s. ř. jakkoli odchylovat. Námitka žalované proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Pro úplnost lze dodat, že i ve vztahu k otázce posouzení místní příslušnosti, týká-li se řízení práv k nemovitým věcem, které se nacházejí v obvodu různých výlučně místně příslušných soudů prvního stupně (o kterou však v nyní posuzované věci nešlo), dovodil dovolací soud výchozí pravidlo, podle kterého platí, že každý jednotlivý nárok týkající se nemovitosti má být projednán soudem, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nachází. Ustanovení § 11 odst. 2 o. s. ř. přitom na výlučnou příslušnost podle § 88 o. s. ř. (i s ohledem na § 89 o. s. ř.) nedopadá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3801/2018). Soustředění veškerých sporů u jednoho ze soudů řešících některý z návrhů žalobců by tak bylo možno docílit toliko eventuálním využitím institutu delegace vhodné ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř. (ke striktním podmínkám delegace vhodné v případech existence výlučné místní příslušnosti ve smyslu § 88 o. s. ř. srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 Nd 316/2001, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Nd 89/2013, a ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Nd 37/2017). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani nepřípadné odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, neboť v žádném z nich nebyla dovolacím soudem řešena otázka aplikace pravidel výlučné místní příslušnosti. Tato námitka žalované je fakticky námitkou proti důvodnosti podané žaloby. Tu však odvolací soud v napadeném usnesení nepos