23 Cdo 1863/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1863/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2024 Spisová značka:23 Cdo 1863/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1863.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Závaznost rozsudku Vlastnictví Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1020/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1863/2023-157 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované BXB Development Krč a.s., se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, identifikační číslo osoby 24237761, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 390/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 354/2022-114, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 39 C 390/2021-78, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků specifikovaných v předmětném výroku (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 164 Kč (druhý výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (třetí výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle obsahu pouze v rozsahu prvního výroku o věci samé), v němž namítla nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání a jeho doplnění navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu v obdobné věci. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně spatřovala odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně představované rozsudkem ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) při řešení otázky, zda je existence rozsudku na nahrazení projevu vůle překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům. Tato otázka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit. Jak již Nejvyšší soud opakovaně uvedl (srov. například usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, které se týkalo týchž účastníků jako v nyní posuzované věci, avšak ve vztahu k jiným nemovitostem, a usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023), v žalobkyní zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil i s odkazem na svou dřívější judikaturu, že hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky tedy nejsou předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Současně s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, dodal, že skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku. V žalobkyní citovaných rozhodnutích tedy dovolací soud neřešil otázku závaznosti výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby (v tomto směru pouze uvedl, že v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků je o vlastnictví oprávněné osoby rozhodováno autoritativně). V poměrech nyní posuzované věci se naopak uplatní ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci řízení jsou s těmi v předešlé věci totožní [případně vystupují-li v novém řízení (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85/2003 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněného pod č. 48/2001 Sb. rozh. obč. ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (obdobně srov. též rozsudek ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, kde půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s § 159a o. s. ř., a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně také např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007). Od uvedených ustálených