23 Cdo 2230/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2230/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2230/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2230.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Autorské dílo Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 121/2000 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2230/2024-241 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. H. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované BONTONFILM a.s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1047/26, identifikační číslo osoby 26737493, o ochraně autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 C 39/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 Co 7/2023-138, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 41 C 39/2021-80, uložil žalované povinnost zdržet se užívání filmové znělky BONTONFILM s motivem běžící zlaté postavy o celkové stopáži 0:24 minut a obsahující vyobrazení graficky zobrazené v rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalované povinnost stáhnout z užití filmovou znělku BONTONFILM s motivem běžící zlaté postavy o celkové stopáži 0:24 minut a obsahující vyobrazení uvedené ve výroku I (výrok II), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 722 650 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované ochrany svého autorského práva. Žalobkyně uvedla, že je autorkou filmové znělky BONTONFILM z roku 2000 (dále jen „znělka z roku 2000“ či „dílo“), kterou vytvořila na základě smlouvy o vytvoření díla pro společnost Universal Production Partners s.r.o., u které si její výrobu zadala žalovaná. Žalovaná minimálně od ledna 2018 používá dílo ve své nové znělce (dále jen „znělka z roku 2018“) ve zpracované a upravené podobě bez vědomí a souhlasu žalobkyně a bez odkazu na původní dílo. Žalobkyně proto uplatňovala tzv. zápůrčí a odstraňovací nárok, jakož i zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení. 3. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 Co 7/2023-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výrocích II, III a IV jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud vyšel jednak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jednak z vlastních zjištění po doplnění dokazování. Dospěl k závěru, že znělka z roku 2000 představuje jedinečný a originální výsledek tvůrčí činnosti žalobkyně spočívající především ve způsobu animace pohybu použité figury, v jeho výrazu, v jeho podstatnosti z pohledu obsahu, délky znělky a dojmu, který u diváka zanechává. Jedná se tak o grafické dílo žalobkyně vyjádřené výtvarným obsahem znělky ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále jen „autorský zákon“). Znělka z roku 2018 je pak podle odvolacího soudu sice autorským dílem novým, ale vzniklým pouze následkem pozměnění díla žalobkyně, a to bez jejího souhlasu. Odvolací soud tak uzavřel, že užitím znělky z roku 2018 v rámci projekce žalovanou produkovaných filmů žalovaná neoprávněně zasahuje do majetkových práv žalobkyně, proto potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Ve zbylých výrocích odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ten se podle něj nedostatečně zabýval přiměřeností odstraňovacího nároku v podobě absolutního stažení znělky z užití a nepřesvědčivě odůvodnil závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem žalované a vznikem bezdůvodného obohacení. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, a to konkrétně: (i) jestliže se odvolací soud zdržel aplikace § 5 odst. 1 autorského zákona, podle něhož je autorem fyzická osoba, která dílo vytvořila. Soud podle dovolatele poskytl autorskoprávní ochranu částem díla, jejichž autorem není žalobkyně; (ii) odvolací soud nesprávně aplikoval § 2 odst. 1 autorského zákona ohledně pojmových znaků autorského díla, a to ohledně jedinečnosti počítačově zpracovaného díla, jehož základem je grafická šablona a je zpracováno počítačovou technikou; (iii) odvolací soud rovněž podle dovolatelky nepostupoval podle § 2 odst. 6 autorského zákona, podle něhož není dílem námět díla sám o sobě. Podle dovolatelky byl ve znělce z roku 2018 použit pouze námět znělky z roku 2000. 6. Dovolatelka dále namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, nesprávný procesní postup soudu ve vztahu k dokazování znaleckým posudkem a nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení došlo k nápravě. 7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém byl potvrzen výrok I soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou, jednající osobou s právnickým vzděláním podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., posoudil, zda je dovolání přípustné. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 13. Dovolání není přípustné. 14. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatelka namítá, že žalobkyně není autorkou znělky z roku 2000 minimálně v rozsahu zlaté postavy, neboť zlatá postava je podle jejího tvrzení plagiátem světoznámého Oscara. Dovolatelka odkazuje na závěry judikatury dovolacího soudu, podle nichž se autorskoprávní ochrana nevztahuje jen na dílo jako celek, ale i na jeho jednotlivé části, pokud samy o sobě splňují pojmové znaky díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona. A contrario dovolatelka dovozuje, že se autorskoprávní ochrana nevztahuje na ty části díla autora, které sám užil zpracováním k vytvoření svého díla. Podle dovolatelky postava běžce nebyla vytvořena žalobkyní a k různým podobám běžce nemá žalobkyně žádná práva. 15. Dovolací soud se však při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 16. Nejvyšší soud ve svém rozhodování vychází z toho, že předmětem práva autorského podle § 2 odst. 1 autorského zákona je dílo, jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora v oblasti literární, jiné umělecké nebo vědecké, vyjádřený ve vnímatelné podobě. Podmínka jedinečnosti autorského díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp.