23 Cdo 2320/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2320/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2320/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2320.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dovolání (vady) Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2320/2022-234 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KAZIKO a.s., se sídlem v Praze 9, Pod Turnovskou tratí 182/18, identifikační číslo osoby 26693054, zastoupené doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení 2 517 477 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 204/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. 35 Co 436/2021-205, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 603 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně. Odůvodnění: Žalobkyně se v řešené věci domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 2 517 477 Kč s příslušenstvím jako ceny díla provedeného podle smlouvy o dílo. Vznik pohledávky žalobkyně byl mezi stranami nesporný, spornou byla otázka, zda pohledávka žalobkyně zanikla na základě žalovaným provedeného jednostranného započtení pohledávky na smluvní pokutu, jež měla vyplývat z jiné smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 9. 9. 2016 s označením díla „Střední škola umělecká a řemeslná“, P 5 – rekonstrukce části objektu Miramare (dále jen „smlouva Miramare“ či „dílo Miramare“), z důvodu prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla Miramare. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 14 C 204/2019-180, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 517 477 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 329 299 Kč (výrok II). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku II ho změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 408 591 Kč, jinak jej rovněž potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 45 206 Kč (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadl žalovaný včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla podané dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz]. Těmto požadavkům žalovaný nedostál, zpochybňoval-li v dovolání závěr odvolacího soudu, podle kterého do doby právní moci stavebního povolení nemohlo být dílo prováděno, neboť by došlo k rozporu s veřejným právem a jednalo by se o nepovolenou stavbu, a namítal-li, že soudy nevzaly v potaz, ve který časový okamžik nebylo dokončení díla Miramare objektivně realizovatelné, tj. zda k 27. 10. 2017, kdy fakticky ani nezačaly stavební práce, či případně později, a zda vybudování výtahu musela realizovat žalobkyně jako zhotovitelka, případně jiný dodavatel. Ve vztahu k těmto námitkám žalovaný neformuloval žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadané rozhodnutí, ani řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, neboť nijak nespecifikoval konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl při svém posouzení odvolací soud odchýlit, jak (pouze obecně) avizoval v úvodu dovolání. Žalovaný nevyhověl těmto požadavkům ani ve vztahu k námitce, že odvolací soud při závěru o nutnosti uzavření dodatku ke smlouvě o dílo nevzal do úvahy, že případné vícepráce mající za následek navýšení ceny plnění a rozšíření (částečnou změnu) předmětu plnění mohou mít povahu tzv. „podstatné změny smlouvy“ ve smyslu § 222 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Ve vztahu k této námitce žalovaný v dovolání odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 62 Af 130/2016, s jehož závěry patrně měly být závěry odvolacího soudu v rozporu. Takový odkaz však nelze považovat za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (tj. za řádné vymezení ustálené judikatury dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit), neboť rozhodnutí krajských soudů zjevně nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedených částech. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky žalovaného, že žalobkyně nekonala (přestala provádět stavební činnost), ačkoli byla během kontrolních dnů upozorněna na to, aby provedla zakrytí chodby dle výkresů (dočasné vyztužení desky pomocí panelů, které však žalobkyně ani po urgenci ze strany žalovaného neobjednala), a že příčinou nekonání žalobkyně byla její neochota zřídit dočasnou stavební komunikaci či její nedostatečná odborná způsobilost. Výše uvedenými námitkami žalovaný nebrojí proti správnosti právního posouzení (neformuluje žádnou