23 Cdo 2681/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2681/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2018 Spisová značka:23 Cdo 2681/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2681.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 5 odst. 3 předpisu č. 169/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 5. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.5.2018IV.ÚS 1745/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto18.9.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, IČO 27232433, proti žalovanému K. K., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, insolvenčímu správci dlužníka ANIDOR s.r.o., se sídlem v Bystré, Sulkovská 80, IČO 27473261, zastoupenému JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o vzájemném návrhu žalovaného na náhradu škody ve výši 18 028 952,68 Kč, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 41/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 194/2016-1130, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. února 2016, č. j. 38 Cm 41/2002-1093, zamítl žalobu, kterou se žalovaný vzájemným návrhem domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o vzájemném návrhu ze dne 3. června 2002, kterým se právní předchůdce žalovaného domáhal na žalobci náhrady skutečné škody a ušlého zisku s odůvodněním, že žalobce porušil svoje povinnosti vyplývající z § 5 odst. 13 vyhlášky ministerstva průmyslu a obchodu č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny (dále jen „vyhláška č. 169/1995 Sb.“), neboť neumožnil žalovanému připojení přímotopů v odběrném objektu. Podle žalovaného žalobce rovněž porušil své povinnosti držitele státní autorizace podle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, které spočívají v povinnosti zajistit dodávky elektřiny každému odběrateli za podmínek stanovených zákonem. Žalobce žalovanému dle jeho tvrzení způsobil škodu spočívající v tom, že žalovaný nemohl zajistit dostatečné vytápění podnikatelského objektu, v důsledku čehož žalovaný musel přemístit svoji výrobu do jiných míst v Ch. a S. a vznikl mu tak ušlý zisk a skutečná škoda spočívající v nákladech na přemístění výroby. Soud prvního stupně rozhodoval na základě následujícího skutkového stavu. Právní předchůdce žalovaného uzavřel se žalobcem dne 28. září 1998 kupní smlouvu č. 35101 k odběrům elektrické energie na dobu neurčitou pro odběrné místo Ch. s počátečním stavem měřidla 27711, sazbou C2, s hlavním jističem před elektroměrem 50A a instalovaným příkonem 14 kW. Žalovaný požádal dne 21. září 1999 o zvýšení instalovaného příkonu pro uvedené odběrné místo, která byla žalobcem zamítnuta dne 22. října 1999 s odůvodněním, že stávající kabelové vedení v ulici je vytíženo a bez jeho výměny nelze nadále další odběry požadované žalovaným povolovat s tím, že pokud by bylo připojeno přímotopné elektrické vytápění, došlo by k přetížení kabelového vedení. Žalobce poté provedl rekonstrukci distribuční sítě a v roce 2001 tak v místě odběru došlo k rozšíření rozvodného zařízení. Poté žalobce oznámil žalovanému, že je možné povolit požadované vytápění v odběrném místě a oznámil mu změnu sazby na C45 nebo C46. Účastníci poté uzavřeli dne 27. srpna 2001 kupní smlouvu č. 359 o dodávce elektřiny pro odběratele kategorie „C“. Montáž nového elektroměru byla provedena dne 10. září 2001 s uvedenou hodnotou jističe před elektroměrem – typ 63A. Soud prvního stupně při posuzování zjištěného skutkového stavu vycházel z § 3 odst. 2 písm. b) a § 3 odst. 3 vyhlášky č. 169/1995 Sb., a dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalovaného na určení způsobu připojení odběrného místa není důvodný, neboť způsob připojení byl již dán, což ostatně potvrdil také znalecký posudek, podle něhož žalobce určil způsob připojení předmětného odběrného místa v souladu s § 3 odst. 2 vyhlášky č. 169/1995 Sb. K argumentaci žalovaného, že žalobce porušil svoji povinnost dodávat mu elektrickou energii až do výše rezervovaného příkonu, soud prvního stupně uvedl, že případné zvýšení příkonu by bylo možné pouze za předpokladu provedení rekonstrukce distribuční sítě. Podle soudu prvního stupně tak odběratel sice má právo být připojen, ovšem nemůže se jednat o automatické připojení bez jakéhokoliv posouzení dalších podmínek. Podle závěru soudu prvního stupně žalobci svědčilo právo projednat a posoudit instalaci přímotopných spotřebičů v provozovně žalovaného a přihlédnout při svém rozhodování k technickým možnostem připojení, například k možnostem zatížení sítě při splnění podmínek jejího bezpečného provozu. Soud prvního stupně rovněž odkázal na znalecký posudek Ladislava Lněničky, který rekonstrukci distribuční sítě označil za nutnou s odkazem na protokol o posouzení kabelového zatížení s provedeným měření, přičemž tento protokol označil za průkazný a nezpochybnitelný. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobce neporušil žádnou svoji povinnost, a rovněž uvedl, že povinnost žalobce jako držitele autorizace uzavřít s každou fyzickou či právnickou osobou, která o to požádá, smlouvu o dodávce elektřiny není povinností absolutní, neboť je přímo v zákoně omezena technicko-ekonomickými možnostmi držitele autorizace. Žádosti žalovaného na zvýšení rezervovaného příkonu, resp. na připojení přímotopů, nebylo možné dle soudu prvního stupně vyhovět z důvodu přetížení kabelu, proto bylo právem a zároveň povinností žalobce projednat podle § 3 odst. 2 písm. b) a podle § 3 odst. 3 vyhlášky č. 169/1995 Sb. připojení lokálních přímotopů v rozsahu 10kW a po projednání žádosti žalovaného o připojení podmínit připojení rekonstrukcí distribuční sítě, přičemž rekonstrukce poté proběhla v roce 2001. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nebyl naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu (§ 420 odst. 1 obč. zák.), a to porušení právní povinnosti žalobcem, neboť žalobce žádnou svoji právní povinnost v procesu rozhodování o žádosti žalovaného o zvýšení instalovaného příkonu neporušil. Odpovědnost žalobce za škodu proto není dána a nárok žalovaného soud prvního stupně shledal nedůvodným. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 194/2016-1130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel jednak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jednak ze skutkového stavu zjištěného v odvolacím řízení na základě zopakovaného dokazování. Z přihlášek k odběru elektřiny (ze dne 12. ledna 1998 a ze dne 12. října 1998) odvolací soud zjistil, že jimi došlo pouze ke změně odběratele z PePa s.r.o. na M. Š. a poté z M. Š. na M. S. Oba uvedli shodně evidované spotřebiče s přípojnou hodnotou 14kW a hlavním jističem 50A. Z žádosti M. S. o zvýšení instalovaného příkonu ze dne 21. září 1999 bylo zjištěno, že M. S. požádal o zvýšení příkonu o 10 kW na lokální přímotop a o zvýšení příkonu o 1,6kW na akumulační ohřev vody, přičemž žádost na zvýšení odběrů na topení byla zamítnuta. Odvolací soud vycházel z § 9 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, a uzavřel, že povinnost uložená žalobci citovaným ustanovením není absolutní, ale je limitována technicko-ekonomickými možnostmi konkrétního dodavatele energie. Odvolací soud dále vycházel z toho, že požadavky na připojení nového odběrného místa či na zvýšení rezervovaného příkonu řeší § 3 odst. 2 vyhlášky č. 169/1995 Sb., přičemž podle § 3 odst. 2 písm. b) této vyhlášky bude u odběratelů kategorie C, kterým byl žalovaný, projednáno připojení jednotlivých spotřebičů s jmenovitým příkonem 10 kW a výše a elektrotepelných spotřebičů, pokud jejich souhrnný jmenovitý příkon včetně spotřebičů již připojených překročí hodnotu 5 kW. Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že odběr elektrické energie v předmětném odběrném místě byl sjednán před účinností vyhlášky č. 169/