23 Cdo 2828/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2828/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2021 Spisová značka:23 Cdo 2828/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2828.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 1. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 117/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2828/2021-237 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně společnosti PURA-KOMERC DOO BEOGRAD, se sídlem ve Bělehradě, Lole Ribara 2, PSČ 110 00, Srbská republika, registrační číslo 06202616, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalované LOSL s.r.o., se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 2585, PSČ 269 01, identifikační číslo osoby 25103245, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jablonského 640/2, o zaplacení částky 20 500 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 237/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021, č. j. 30 Co 22/2021-198, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), [dále jen „o. s. ř.“]. Změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje, pak oproti názoru žalobkyně, prezentovanému v jejím vyjádření k dovolání, nejde o rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., pročež by mělo být dovolání objektivně nepřípustným. Toto ustanovení vylučuje z dovolacího přezkumu výslovně jen takové rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, ve zde souzené věci je však dovoláním napadeno rozhodnutí měnící, nikoliv kasační (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2441/2019, v němž Nejvyšší soud řešil tuto otázku implicite). Dovolání žalované, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu je kumulativně založeno na těchto právních závěrech: 1) Podpis smluv obsahujících rozhodčí doložku J. K. nelze vyhodnotit jako projev vůle dohody o daném obsahu jménem žalobkyně uzavřít, i kdyby byl J. K. k takovému jednání zmocněn, a k uzavření dohod tak nedošlo, protože J. K. textu listin psaných v českém jazyce, které podepsal, nerozuměl, neboť jako cizinec nebyl nadán dostatečnými znalostmi českého jazyka, a zjištěné okolnosti neumožňují učinit závěr, že byl s obsahem listin seznámen (že mu byl řádně vysvětlen jejich obsah), přičemž v minulosti dohody o tomto obsahu mezi účastnicemi uzavírány nebyly. 2) Účinnost smluv, jejichž součástí byla rozhodčí doložka, byla vázána na zaplacení sjednaných závdavků, žalobkyně však plnění v celkové výši 20 500 Euro (4 500 Euro za každé vozidlo) žalované poskytla na základě proforma faktur účtujících zálohy na kupní ceny vozidel. Zaplacení zálohy ve výši celé kupní ceny bylo přitom zavedenou praxí smluvních stran, žalobkyně tak mohla důvodně předpokládat, že hradí zálohu na kupní cenu. Nedošlo tedy k úhradě závdavku a smlouvy obsahující rozhodčí doložku tak nemohly nabýt účinnosti, i kdyby byly uzavřeny. 3) K uzavření rozhodčí doložky nebyl J. K. zmocněn, neboť rozhodčí doložka může být platně uzavřena jen písemně, a pro její uzavření zmocněncem je tudíž třeba, aby písemná byla též plná moc. Dovolatelka zpochybňuje všechny tyto závěry, nikoliv však způsobem, který by založil přípustnost dovolání. V obecné poloze dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, též na webových stránkách dovolacího soudu). V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, pak Nejvyšší soud zformuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě rozhodnutí, v poslední době např. v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1477/2021, a v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019. Dovolatelka příslušné právní otázky výslovně neformuluje, z její polemiky se správností právního posouzení odvolacího soudu lze však na ně usoudit. K prvnímu ze závěrů odvolacího soudu se vztahuje otázka, zda má jít k tíži žalované a platnosti závazku žalobkyně případná jazyková neobratnost (popř. „slabší pochopení smyslu a podstaty ujednání“) zmocněnce žalobkyně. Ustálenou rozhodovací praxi, kde by daná otázka byla řešena (jinak, než ji řešil odvolací soud), dovolatelka neoznačuje. Avizovanou judikaturu dovolacího soudu, jímž je Nejvyšší soud (srov. § 10a o. s. ř.), neoznačuje vůbec. V souvislosti s obecnou výtkou, že odvolací soud rozhodoval přepjatě formalisticky a v rozporu s jejím legitimním očekáváním, odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, uveřejněného pod číslem 64/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž uvedená otázka hmotného práva řešena není. Dovolatelka z něho cituje závěr, podle něhož není ústavně konformní taková praxe obecných soudů, která preferuje formalistický výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. Rozpor s tímto nálezem být dán nemůže již proto, že ve zde souzené věci se neřeší otázka výkladu právního jednání a jeho platnosti či neplatnosti, nýbrž otázka, zda byla vůbec projevena vůle kvalifikovatelná jako právní jednání. Konkretizaci rozhodovací praxe, s níž má být řešení uvedené otázky v rozporu, nepředstavuje ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016-34. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětluje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne