23 Cdo 333/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 333/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2023 Spisová značka:23 Cdo 333/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.333.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 8 o. z. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 333/2023-335 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované VARIEL, a. s., se sídlem ve Zruči nad Sázavou, Průmyslová 1034, identifikační číslo osoby 45148287, zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, o zaplacení 3 665 679 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 46/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 28 Co 96/2022-306, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 3 665 679 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, na kterou jí mělo vzniknout právo v důsledku prodlení žalované s dodáním dvou zdravotnických modulů (zdravotnických pracovišť umístěných v kontejnerech ISO se zdravotnickou zástavbou určených pro vybavení polní nemocnice), a to na základě kupní smlouvy, kterou účastnice uzavřely dne 26. 2. 2018. Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 8 C 46/2021-272, žalobu o zaplacení 3 665 679 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 665 679 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání označila dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka v prvé řadě namítá, že předmět kupní smlouvy nebyl vymezen dostatečně určitě a k řádnému splnění jejího závazku dodat požadovaná zdravotnická pracoviště byly nezbytné další konzultace s žalobkyní a s konečným uživatelem těchto pracovišť. Vzhledem k nezbytnému zapojení žalobkyně do činnosti žalované směřující ke splnění smlouvy tak měla být podle žalované tato smlouva posouzena podle § 2086 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouva o dílo; pokud tak odvolací soud neučinil, odchýlil se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3043/2020. Odvolací soud však napadené rozhodnutí založil na zjištění, že předmět kupní smlouvy dostatečně vymezen byl, a to zejména s ohledem na takticko-technické parametry, které se staly přílohou č. 3 kupní smlouvy; žalobkyně se na činnosti žalované nepodílela ani žádnou dodávkou jakýchkoli plánů či specifických technických postupů, když zvolení konkrétního řešení (za předpokladu splnění požadavků sjednaných či obsažených ve smlouvě) bylo na žalované a průběžné konzultace mezi účastnicemi se týkaly pouze dílčích otázek technického rázu souvisejících s užíváním zdravotnických pracovišť a shody zvoleného řešení s uzavřenou smlouvou (srov. body 55, 58-59 a 66-67 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Namítá-li tak žalovaná v dovolání, že ke splnění jejích smluvních závazků byla nezbytná součinnost žalobkyně (realizovaná prostřednictvím jednotlivých konzultací), staví svou dovolací argumentaci na vlastních skutkových tvrzeních. Dovolací soud však ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání předestřená otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019). Z uvedených důvodů proto první z námitek žalované přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalovaná v dovolání dále vznesla námitku, že žalobkyně svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnila v rozporu s dobrými mravy, neboť opakovaně a vědomě otálela se schválením finální výrobní dokumentace. Pokud odvolací soud nedospěl ke shodnému závěru, odchýlil se tím od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2227/2018. Nejvyšší soud však již v minulosti vysvětlil, že ustanovení § 2 odst. 3 a § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4848/2016). Úsudek soudu, zda uplatnění práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ a přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná). O takovou situaci se však v poměrech projednávané věci nejedná, neboť úvaha odvolacího soudu, založená na skutkových zjištěních, podle kterých prodlení s dodáním předmětu koupě nevzniklo v důsledku neposkytnutí součinnosti žalobkyně, neboť žalovaná k řádnému a včasnému splnění své povinnosti takovou součinnost nepotřebovala, a žalobkyně nezavdala ani žádnou jinou příčinu ke vzniku tohoto prodlení, Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Namítá-li konečně žalovaná, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jejími důkazními návrhy, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (s