23 Cdo 3340/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3340/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3340/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3340.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3340/2024-1685 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce ak. arch. Zdeňka Deyla, se sídlem v Praze 3, Sabinova 277/10, identifikační číslo osoby 40878155, zastoupeného Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalované Botanické zahradě hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 7, Trojská 800/196, identifikační číslo osoby 00064572, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 108/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 Co 24/2021-1631, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 4. 12. 2020, č. j. 32 C 108/2005-1411, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 478 870 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 59 254 Kč s příslušenstvím (výrok II) a další část požadovaného příslušenství (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV a V). 2. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 24/2021-1530, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 268 334 Kč s příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1 210 536 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). 3. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl následně na základě dovolání žalované zrušen v rozsahu potvrzující části výroku I a ve výrocích II a III rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1031/2023, a věc byla odvolacímu soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 Co 24/2021-1631, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 268 334 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně formulovala otázky týkající se promlčení nároku žalobce, posouzení, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, a otázky týkající se aktivní věcné legitimace žalobce. 6. Žalovaná uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud nesprávně posuzoval, zda uplynula promlčecí doba objektivní i subjektivní, ačkoli zákon ve vztahu k promlčení práva autora na odměnu podle § 13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, neupravuje objektivní i subjektivní promlčecí dobu a bylo tak na místě aplikovat pouze § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) stanovující toliko promlčecí dobu s objektivně určeným počátkem. Rovněž namítala, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobce bylo promlčeno či nikoli. Ohledně posouzení, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka namítala, že odvolací soud neuvedl, o které důkazy opřel své závěry o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. V tomto ohledu namítala rovněž překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud strany neseznámil s tím, že rozsudek hodlá opřít o závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. 7. Dovolatelka namítala, že samotný závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se odchyluje od ustálené judikatury, podle níž jsou v tomto směru rozhodné skutečnosti, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání. Odvolací soud naopak své posouzení založil na okolnostech, které tu byly v okamžiku vzniku práva žalobce. Dovolatelka citovala řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedla, že podle judikatury je předpokladem výjimečného závěru o nemravnosti vznesené námitky promlčení skutečnost, že účastník promlčení práva nezavinil. Důvod, že žalobce se s finální podobou stavby mohl seznámit až v roce 2004, a proto dle odvolacího soudu nezavinil promlčení svého práva, považovala dovolatelka za nedostatečný pro závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Podle dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že žalobce o změnách v projektové dokumentaci věděl nejpozději v roce 2000 a bezdůvodně čekal, až si prohlédne výslednou stavbu. Dovolatelka proto uvedla, že v tomto případě je na místě, aby dovolací soud přezkoumal úvahu odvolacího soudu o tom, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. 8. Ohledně námitky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce dovolatelka namítala, že autorem projektové dokumentace není žalobce, což vyplývá z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. I přesto odvolací soud uvedl, že bylo nesporné, že autorem díla je žalobce. V této souvislosti dovolatelka rovněž vznesla otázku vztahu pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o části řízení mezi týmiž stranami, k dosud neskončené části řízení, a namítala, že pravomocný rozsudek odvolacího soudu založený na tom, že projektová dokumentace je autorské dílo, je nesprávný a rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu. 9. Do okruhu námitek, které dovolatelka formulovala jako otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, zahrnula otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí, konkrétně zda nepřezkoumatelnost způsobuje rozpor mezi vyhlášeným odůvodněním rozsudku a odůvodněním jeho písemného vyhotovení, dále vázanost soudu rozsudkem po jeho vyhlášení a konečně otázku, zda může být rozsudek odůvodněn dvěma vzájemně si odporujícími závěry. Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud při vyhlášení rozsudku uvedl, že právo žalobce promlčené není, avšak v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku není výslovně uveden závěr, že právo není promlčené. Jako další důvod nepřezkoumatelnosti dovolatelka uvedla již výše zmíněný nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku. 10. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nesprávné a navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, pokud dospěje k závěru o jeho přípustnosti. 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen