23 Cdo 3493/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3493/2024-830 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce R. Ž., zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovanému P. Ž., zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích, Drnovice 169, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 100/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 27 Co 34/2024-782, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 13 C 100/2021-685, zamítl žalobu na určení, že došlo k odstoupení od darovací smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2017 mezi žalobcem a žalovaným k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.e. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., garáž a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, zapsáno na LV č. XY (výrok I). Rovněž zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu spoluvlastnického podílu ideální ½ na výše uvedených nemovitostech (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 27 Co 34/2024-782, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně výše náhrady nákladů řízení, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku za žalobu a za odvolání (třetí a čtvrtý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení čtyř právních otázek, a to konkrétně: a) Zda jsou soudy v civilním řízení, v němž je třeba vyřešit, zda došlo k odvolání daru pro nevděk, oprávněny odmítnout posoudit předběžnou otázku, zda jednání obdarovaného bylo protiprávní a v rozporu s dobrými mravy. Konkrétně dovolatel namítal, že soudy odmítly vést dokazování ohledně předběžné otázky týkající se jednání obdarovaného na úseku likvidace společné obchodní společnosti dárce a obdarovaného. b) Zda lze v rodinných vztazích vyžadovat dodržování zásady vigilantibus iura se stejnou důrazností jako v jiných vztazích a zda lze klást k tíži účastníkovi řízení, pokud jednal s ohledem na rodinné vztahy a neuplatnil svá práva v civilním soudním řízení. c) Zda je nevděkem ve smyslu § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také jen „o. z.“) pouze spáchání trestného činu nebo porušení právně vymahatelné povinnosti; tedy zda může být nevděkem i jednání obdarovaného, které zákon výslovně nezakazuje nebo porušení povinnosti, kterou zákon neukládá. d) Zda je porušení slibu jednáním v rozporu s dobrými mravy, příp. ve zjevném rozporu s dobrými mravy, kterým obdarovaný ublížil dárci. 4. Podle dovolatele žádná z výše formulovaných otázek dosud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel formuloval hypotetické právní otázky, aniž by reflektoval výsledky dokazování, zjištěný skutkový stav a právní závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Dovolání není přípustné. 11. Otázka výše shrnutá pod bodem a) týkající se toho, zda soudy mohou odmítnout zabývat se předběžnou otázkou nezbytnou pro posouzení, zda jednání obdarovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, nezaloží přípustnost dovolání, neboť pro napadené rozhodnutí tato otázka nebyla relevantní. Dovolatel ve své argumentaci vycházel z toho, že se soudy odmítly zcela zabývat tím, zda jednání žalovaného při likvidaci rakouské obchodní společnosti, jejímiž společníky byli právě žalobce a žalovaný, bylo v rozporu s dobrými mravy. Z odůvodnění napadeného rozsudku (i rozsudku soudu prvního stupně) ovšem vyplývá, že soudy se argumentací žalobce ohledně toho, zda jednání žalovaného při likvidaci společné rakouské obchodní společnosti naplnilo znaky jednání v rozporu s dobrými mravy vůči dárci, tj. zda v této souvislosti byly splněny podmínky pro vznik práva dárce odvolat dar pro nevděk podle § 2072 o. z., podrobně zabývaly (srov. bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku a také body 12 a 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Konkrétně soudy v tomto směru dospěly k závěru, že pouhý neúspěch žalovaného při společném podnikání účastníků nelze považovat za jednání, které by bylo vůči žalobci v rozporu s dobrými mravy, a současně poukázaly na to, že žalobce má k dispozici jiné právní prostředky k vypořádání vzájemných práv a povinností po likvidaci společné obchodní společnosti účastníků. Dovozovat z neúspěšného podnikání nevděk žalovaného tak v projednávané věci nebylo na místě. Pokud nyní dovolatel uvádí, že se soudy touto otázkou odmítly zabývat, vychází pouze z jím formulovaných předpokladů, které však nemají oporu v tom, čím se soudy skutečně zabývaly a co reflektovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. 12. Na otázce, zda mohou soudy odmítnout zabývat se předběžnou otázkou týkající se posouzení, zda jednání obdarovaného naplnilo podmínky pro odvolání daru pro nevděk podle § 2072 o. z., proto napadené rozhodnutí nespočívá, neboť z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by se soudy touto otázkou odmítly zabývat. 13. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 14. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka výše shrnutá pod bodem b) týkající se toho, zda i v rodinných vztazích lze požadovat dodržování zásady vigilantibus iura se stejným důrazem jako v jiných vztazích. Dovolatel prostřednictvím této otázky namítal, že mu soudy kladly k tíži, že si v právních vztazích se svými rodinnými příslušníky nesjednal nároky, které nyní požaduje, a argumentoval tím, že sám jednal tak, že svoji část dohody splnil i poté, co dohoda nebyla formálně vymahatelná, a očekával totéž i od žalovaného. 15. Dovolatel svoji argumentaci k této otázce postavil na vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních o tom, že plnil svoji část dohody o vypořádání společného jmění s bývalou manželkou. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil (a jimiž je dovolací soud vázán), ovšem vyplývá, že tato dohoda nebyla nikdy realizována, bývalí manželé se stali fikcí podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) v důsledku plynutí času spoluvlastníky nemovitostí a žalobce daroval předmětné nemovitosti žalovanému až po marném uplynutí zákonné lhůty pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Stejně tak tvrzení dovolatele o tom, že žalovaný přislíbil převést na žalobce nemovité věci v k. ú. XY, nebyla v řízení před soudy obou stupňů prokázána