23 Cdo 4061/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4061/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2011 Spisová značka:23 Cdo 4061/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4061.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 373 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.        23 Cdo 4061/2009-165 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce FOX CARGO společnost s ručením omezeným, se sídlem Bavorská 856, Praha 5, IČ 41536538, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem Plzeň, Vlastina 23,  PSČ 32318, proti žalovanému HZ Praha, s. r. o., se sídlem Karlova 455/48, Praha 1, IČ 17049644, zastoupenému JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, PSČ 170 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 240/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne                  29. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 204/2008-127, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 204/2008-127 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 36 Cm 240/2005-98, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007,                                č.j. 36 Cm 240/2005-98, tak že žalobu se žádostí, aby žalovaný  byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 1,481.907,- Kč s 9% úroky ročně z této částky od 27. června 2005 do zaplacení, zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 64.455,95,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně posoudil žalobcem uplatněnou pohledávku podle § 373 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) jako nárok na náhradu škody ze smluv o daňovém poradenství, uzavřených mezi účastníky dne 4. 7. 2000 a dne 9. 7. 2001 a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno porušení povinností ze smlouvy či právních předpisů ze strany žalovaného dalšími podmínkami vzniku odpovědnosti ze škodu se již nezabýval a žalobu zamítl jako nedůvodnou. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 33.770,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že v řízení před soudem prvního stupně byl prokázán vznik škody (zaplacením penále žalobce) v důsledku nesprávně stanoveného daňového základu v daňových přiznáních žalobce za léta 2000 a 2001. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda byl splněn další z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, tj. zda žalovaný porušil svou povinnost ze závazkového vztahu na základě smluv ze dne 4. 7. 2000 a 19. 7. 2001. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce by musel prokázat, že žalovaný porušil závazek ze smlouvy nebo že neprovedl daňové poradenství s odbornou péčí, když neupozornil žalobce na případné chyby. Odvolací soud uvedl, že poradenská činnost byla ve smlouvě (tj. v obou předmětných smlouvách) jako předmět plnění obsažen pod bodem II.2 a spočívala v poskytování daňových, případně dalších poradenských služeb směřujících k optimalizaci (tj. snížení) daňového základu pro přiznání k dani z příjmu za rok 2000 a za rok 2001. Pod bodem III.2 smlouvy bylo sjednáno, že splněním budou písemná a ústní stanoviska k dalším problémům nad rámec auditorských prací. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ani netvrdil, ani neprokázal, že by konkrétní poskytnuté stanovisko bylo nesprávné. V tom směru žalobce neunesl důkazní břemeno. Pokud jde o zanedbání odborné péče (§ 566 obch. zák.), spočívající v neupozornění, že žalobce nezapočítal rozdíl, o který účetní odpisy převyšují daňové odpisy hmotného investičního majetku, do daňového přiznání, má odvolací soud za to, že ani toto porušení nebylo v řízení jednoznačně prokázáno. Podle smlouvy se daňové poradenství mělo týkat jednotlivých problémů ad hoc a takto bylo nepochybně poskytováno, a to i ohledně odpisů, jak vyplývá z výpovědí pracovnic žalobce a žalovaného. Odvolací soud též dovodil, že odpovědnost žalovaného nelze vztáhnout na činnost, spočívající ve vyplnění údajů pro sestavení základu daně v daňovém přiznání, neboť to jako předmět smlouvy sjednáno nebylo a nebyla výslovně ujednána ani věcná kontrola daňového přiznání, které vyplňoval a sestavoval žalobce sám, nikoliv žalovaný, přičemž vyhotovení daňového přiznání nebylo předmětem smlouvy. Žalobci se nepodařilo prokázat, že chybu bylo možno odhalit v rámci zběžné numerické kontroly, provedené pracovnicemi žalovaného. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl důkazní břemeno o porušení povinnosti ze závazkového vztahu jako jednoho z předkladů vzniku práva na náhradu škody, čímž se stalo nadbytečným prokazování dalších předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody a bylo namístě nárok nepřiznat. Z těchto důvodů odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a řeší ji v rozporu s hmotným právem, a to z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že v řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje na obě uzavřené smlouvy na léta 2000 a 2001, na jejichž základě žalovaný provedl ověření účetní závěrky k 31. 12. daného roku zpracováním auditu. Současně poskytoval žalovaný žalobci daňového služby směřující k optimalizaci jeho daňového základu pro přiznání k dani z příjmu za daný kalendářní rok tak, že shlédl žalobcem vypracované daňové přiznání a konstatoval jeho správnost. Přesto předmětné smlouvy soud prvního stupně posoudil jako smlouvy o dílo podle § 536 an. obch. zák. co do zpracování auditorských zpráv, dále jako smlouvy o kontrolní činnosti dle § 591 an. obch. zák. co do činnosti ověření údajů v závěrce a konečně jako smlouvy mandátní podle § 566 odst. 1 obch. zák. o do poskytování poradenství výsledkem daňové kontroly finančního úřadu za uvedená zdaňovací období bylo vystavení dodatečných daňových výměrů a výměrů na penále ve výši 1,481.907,- Kč, což bylo žalobcem uhrazeno a tím žalobci vznikla škoda, která je důsledkem nedostatků v činnosti žalovaného, ať již v poskytování daňového poradenství nebo v činnosti auditorské. Dovolatel však nesouhlasí se závěry soudů obou instancí o nedostatku porušení právní povinnosti na straně žalovaného. Z výpovědí všech svědků v řízení vyplývá, že zásadní byla otázka daňových a účetních odpisů hmotného investičního majetku. Chybné promítnutí odpočtů hmotného investičního majetku do základnu daně může mít pro daňový subjekt fatální následky a tak tomu v daném případě bylo. Dovolatel je toho názor, že daňové poradenství jako předmět smlouvy nelze vykládat tak restriktivním způsobem, jak učinily oba soudy. Bylo-li v řízení nepochybně prokázáno, že předmětem konzultací mezi žalobcem a žalovaným byla především otázka odpisů hmotného majetku a současně bylo prokázáno, že chybné zaúčtování odpisů způsobilo vznik škody u žalobce, pak buď žalovaný radil žalobci chybně a odpovědnost žalovaného je jednoznačná (žalovaný neprokázal, zda jeho poradenství v otázce odpisů bylo v souladu se zákonem), anebo žalovaný radil žalobci správně, avšak žalobce ohledně odpisů chybně účtoval, avšak v takovém případě je odpovědnost žalovaného taktéž dána, i když z jiného titulu, a to zanedbání odborné péče (doklad nad správností zaúčtování odpisů vzhledem k daňové optimalizaci.). Dovolatel dovozuje, že samotné předání daňového přiznání žalovanému k následné kontrole jeho správnosti je třeba posuzovat ve smyslu č. l. III. odst. 2 předmětných smluv za „vznesení otázky“ ze strany žalobce, k níž byl žalovaný povinen žalobci předat písemné či ústní stanovisko. Jestliže žalovaný neměl k předloženému daňovému přiznání žádné výhrady, mohl se žalobce oprávněně domnívat, že daňové přiznání je bez vad. Žalobce má tedy za to, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy (smlu