23 Cdo 4276/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4276/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2020 Spisová značka:23 Cdo 4276/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4276.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Poplatky soudní Lhůty Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991Sb. § 9 odst. 2 předpisu č. 549/1991Sb. § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2035/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4276/2019-701 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DHL Supply Chain s. r. o., se sídlem v Pohořelicích, Loděnická 963, identifikační číslo osoby 49240650, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalované STOW ČR, s. r. o., se sídlem v Říčanech u Prahy – Modleticích 141, identifikační číslo osoby 25067940, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení 10.726.174,29 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 226/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, č. j. 25 Co 158/2019-637, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 93.424,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 17. 5. 2019, č. j. 5 C 226/2016-592, zamítl žádost žalobkyně o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání (výrok I.), zastavil odvolací řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku za odvolání žalobkyni (výrok IV.). K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným odmítl odvolání žalobkyně směřující proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. (druhý výrok), ve výroku II. a III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti třetímu výroku rozhodnutí, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že by mělo být odmítnuto, příp. zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že otázka, zda lhůta k zaplacení soudního poplatku dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), je lhůtou procesní, či hmotněprávní, a tedy zda povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání příslušné částky na účet soudu, nebo zda postačí, aby byla ve lhůtě odeslána bezhotovostním převodem na účet soudu, má být dovolacím soudem posouzena jinak. V tomto směru pak brojí proti závěrům vysloveným především v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018. V usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, kdy lze považovat soudní poplatek, který nelze pro jeho výši platit kolkovými známkami, účastníkem řízení za zaplacený (zda dnem podání příkazu k bezhotovostnímu převodu k úhradě stanovené částky, nebo až dnem, kdy byly peněžní prostředky ve stanovené výši připsány na účet příslušného soudu). Dospěl přitom k závěru, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu je splněna dnem připsání platby na účet soudu. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí, kdy se zabýval právní úpravou zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017, přitom vyšel z toho, že otázku, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady částky soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu, zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád výslovně neupravují. V případě takto zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním výklad pojmu „zaplacen“, užitého zákonodárcem při formulaci jednotlivých pravidel obsažených v § 9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích. Východiskem pro zodpovězení této otázky pak dle Nejvyššího soudu bylo ustanovení § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se při správě placení poplatků postupuje podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), pokud nestanoví tento zákon jinak, ve spojení s § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu, dle kterého se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 dále dodal, že ke stejnému závěru lze dospět i výkladem pojmu „zaplacen“, který užil zákonodárce v § 9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích. Lhůta uvedená v § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích není procesní lhůtou pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. Pojem „zaplacen“ je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána (například pro nedostatek disponibilních