23 Cdo 472/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 472/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 472/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.472.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nekalá soutěž Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 5 předpisu č. 480/2004 Sb. čl. 14 směrnice 31/2000/ES § 2976 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E EU Zveřejněno na webu:9. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 472/2025-697 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně King's Entertainment a.s., se sídlem v Rozvadově, Rozvadov 7, identifikační číslo osoby 26366673, zastoupené JUDr. Tomášem Osičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované Meta Platforms Ireland Limited, se sídlem v Dublinu 4, Merrion Road, D04 X2K5, Irsko, registrační číslo 462932, zastoupené JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, o ochranu práv majitele ochranné známky, ochranu před nekalou soutěží a o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 000 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 9/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, č. j. 3 Cmo 77/2023-648, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 538 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 12 Cm 9/2021-577, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se šíření a odstranit ze své sociální sítě Facebook reklamy tam vyobrazené (výrok I, II, III, IV, V, VI, VII); dále žalobu zamítl i v té části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení přiměřeného zadostiučinění v peněžní formě ve výši 1 000 000 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním žalované (výrok VIII); rovněž žalobu zamítl v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby se žalovaná zdržela šíření reklam na sociálních sítích Facebook a Instagram obsahujících ochranné známky žalobkyně ve výroku specifikované, případně vyobrazení hlavního vchodu do kasina v Rozvadově, případně vyobrazení hlavního vchodu do hotelu Hilton Prague, vyjma reklam, které si zadá u žalované přímo žalobkyně (výrok IX), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok X). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka předestřela otázku výkladu § 5 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), konkrétně otázku výkladu limitů režimu tzv. bezpečného přístavu, kterou považovala v rámci toho, jak bylo třeba tuto otázku konkrétně řešit v projednávané věci, za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu. V obecnější rovině pak namítala, že se odvolací soud při řešení otázky hranic tzv. bezpečného přístavu podle § 5 zákona o některých službách informační společnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. 4. Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že odvolací soud rezignoval na smysluplný výklad § 5 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti, u něhož bylo stěžejní posoudit, zda poskytovatel vykonává přímo či nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele. Konkrétně namítala, že soudy konstatovaly, že žalovaná nad uživateli svých sociálních sítí nevykonává rozhodující vliv, aniž by ovšem provedly dokazování ohledně tohoto vlivu do patřičné hloubky, která by jim umožnila takový závěr učinit. Odkázala na obdobnou podmínku v článku 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. 6. 2000, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu), (dálejen „směrnice 2000/31/ES), která byla transponována do českého právního řádu výše citovaným ustanovením zákona o některých službách informační společnosti. Dovolatelka měla za to, že žalovaná vykonává dohled nad placenou reklamou uživatelů sociálních sítí Facebook a Instagram a nesplňuje tak podmínky pro aplikaci režimu tzv. bezpečného přístavu. Odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, z jejíchž závěrů dovodila, že v nyní projednávané věci je vyloučeno aplikovat režim bezpečného přístavu, neboť žalovaná nesplňuje podmínku pasivního přístupu, neboť ke kontrole placených reklam nevyužívá toliko automatizované nástroje, nýbrž z jejích Zásad pro placenou reklamu plyne, že se na kontrole podílejí i lidé. 5. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval povahu uplatněného nároku. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, podle něhož právní úprava omezení odpovědnosti poskytovatele služby informační společnosti se neprosadí při posouzení závazků z deliktu nekalé soutěže, jež nevyplývají z odpovědnosti tohoto poskytovatele za obsah informace uložené na žádost uživatele. Dovolatelka namítala, že nyní tvrzená odpovědnost žalované vzniká z jiného důvodu, než v důsledku její odpovědnosti za „obsah informace uložené na žádost uživatele“ a uvedené omezení odpovědnosti poskytovatele služby za obsah informací podle § 5 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti, se v nyní projednávaném případě neaplikuje. 6. Dále dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky jednání v nekalé soutěži, konkrétně otázky, zda jednání žalované ve formě zveřejňování klamavé reklamy je jednáním nekalosoutěžním. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nekalosoutěžně jednajícím může být nejen ten, kdo se hospodářské soutěže bezprostředně účastní, ale i ten, kdo do ní svým jednáním zasáhne. Za nesprávný pak považovala rovněž závěr odvolacího soudu, že se žalovaná nemohla dopustit zásahu do práv k ochranným známkám. 7. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v něm dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a i kdyby bylo přípustné, pak není důvodné, neboť žalovaná prokázala, že se pohybuje v mezích tzv. bezpečného přístavu. U otázky, u níž dovolatelka namítá odklon od judikatury dovolacího soudu, žalovaná uvedla, že dovolatelka odkazuje na judikaturu, která na řešenou věc nedopadá, a odvolací soud se tak od ní nemohl odchýlit. Žalovaná věcně polemizovala s argumentací dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,