23 Cdo 511/2022 – Nejvyšší soud

23 Cdo 511/2022-363 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců: 1) I. Č., 2) M. Č., oba zastoupeni Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 314/18, proti žalovaným: 1) G. Ch. A., 2) G. K., o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 407/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, takto: I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2021, č. j. 30 C 407/2018-240, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. 30 C 407/2018-240, rozhodl, že se prohlašuje za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí v této věci (výrok I), a řízení v celém rozsahu zastavil (výrok II). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že žalobcům bude po právní moci usnesení vrácena zaplacená část soudního poplatku (výrok IV). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalovaných tak, že souhlasí s vydáním blíže specifikovaného vozidla z úschovy soudu žalobcům. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní předmětné vozidlo řádně a v dobré víře koupili dne 19. 8. 2017 v Německu, přičemž k němu obdrželi velký technický průkaz, malý technický průkaz a klíč. Dne 12. 9. 2017 bylo vozidlo zajištěno Policií České republiky a poté uloženo do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 53 Sd 51/2017) s tím, že je předmětem podezření ze spáchání trestného činu krádeže ve Francii. Jako přihlašovatelé jsou v řízení o vydání předmětného automobilu vedeni žalovaní, kteří stejně jako žalobci požádali o jeho vydání z úschovy. 3. Soud prvního stupně se v rámci zkoumání podmínek řízení ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí daného sporu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaní jsou státními příslušníky Francie s bydlištěm tamtéž, jedná se o věc s mezinárodním prvkem, přičemž následně postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalovaní mají bydliště ve XY, mohla by být mezinárodní příslušnost tohoto soudu dána pouze podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis za situace, pokud by se žalovaní k žalobě vyjádřili, ale nenamítli by mezinárodní nepříslušnost. Vzhledem k tomu, že se žalovaní ve stanovené lhůtě po doručení žaloby nevyjádřili, rozhodl soud prvního stupně o své mezinárodní nepříslušnosti, když podle žádného ustanovení nařízení Brusel I bis jeho příslušnost dána není. S ohledem na to, že nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, rozhodl soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. o zastavení řízení v celém rozsahu. 4. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud uvedl, že v dané věci nelze postupovat jinak než podle nařízení Brusel I bis. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci, v níž je uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle žalovaných, jenž je svým charakterem čistě občanskoprávním nárokem, by mohla být příslušnost soudů České republiky založena pouze článkem 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Dle odvolacího soudu za situace, kdy se ani jeden ze žalovaných k věci nevyjádřil nejen ve lhůtě, kterou jim soud stanovil od doručení žaloby, ale ani po jejím uplynutí, není mezinárodní příslušnost soudů České republiky dána a soudu nezbývá než se prohlásit za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci a zastavit řízení. 6. Odvolací soud rovněž konstatoval, že ve věci se jedná o typicky civilní věc, a to žalobu na nahrazení projevu vůle, která spadá svou povahou pod nařízení Brusel I bis, jež má vždy přednost, a nelze jakkoli dovozovat pravomoc českých soudů z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), jak žalobci činí ve svém odvolání, když užití tohoto obecného předpisu připadá v úvahu pouze v těch případech, kdy neexistuje úprava v evropském právu či v mezinárodní smlouvě. Dodal, že byť chápe obavy žalobců z obtíží, jež by je mohly potkat při uplatňování práva u cizozemského soudu, nemůže ani tento argument v otázce mezinárodní příslušnosti soudu pro ně přivodit příznivější rozhodnutí. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. 8. Dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil při řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to zda je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky v případě řízení o nahrazení projevu vůle, jímž má být nahrazen souhlas žalovaných s vydáním věci z úschovy. 9. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelé spatřují v nesprávné aplikaci nařízení Brusel I bis odvolacím soudem a v porušení zásady perpetuatio fori ve smyslu § 11 o. s. ř. 10. Dovolatelé odkazují na ustanovení § 299 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), dle něhož je pro řízení o nahrazení souhlasu podle odst. 1 tohoto ustanovení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově. Podle dovolatelů se tak jedná o zvláštní druh řízení, který nevyvěrá z hmotněprávního vztahu mezi žalobci a žalovanými, a proto nelze aplikovat pravidla stanovená v nařízení Brusel I bis pro určení státu, jehož soudy jsou příslušné k projednání a rozhodnutí dané věci. Teleologickým výkladem uvedeného ustanovení lze dovodit, že smyslem a účelem tohoto odstavce byl bezesporu přenos příslušnosti soudu k projednání věci na ten soud, který řízení o úschově vedl. Lze tedy dovodit, že soud přijetím věci do úschovy de facto aproboval svou pravomoc ve věci rozhodnout i v případě řízení o nahrazení projevu vůle. 11. V případě posouzení věci tak, jak to učinily soudy nižšího stupně, by dovolatelé ve věci, ve které je explicitně v ustanovení § 299 z. ř. s. stanovena příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích, byli nuceni žalovat žalované u jejich obecného soudu ve Francii. Za situace, kdy se jedná o řízení o vydání věci z úschovy, by se žalobci za respektování právního názoru soudu dostali do situace, kdy nelze dle jejich názoru aplikovat kolizní normu Řím I [nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy], která řeší otázku závazkových vztahů, a ani kolizní normu Řím II [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy], která řeší otázky mimosmluvních vztahů, a je tedy dle názoru dovolatelů jednoznačné, že francouzský soud by dospěl k aplikaci francouzského práva dle pravidla lex fori. V situaci, kdy je českým soudem vedeno řízení o úschově dle českého práva, pak u věci, která se nachází v úschově v České republice, tento český soud uzavírá, že řízení, které je s tímto imanentně spjato a je od něj odvozeno, tj. řízení ve smyslu ustanovení § 299 z. ř. s., má být vedeno ve Francii dle francouzského práva. Dovolatelé uvedené řešení považují za nonsens a za nesprávné procesní řešení situace ze strany soudů nižšího stupně, které je fakticky zbavuje právní ochrany, nehledě na to, že by se tímto řešením opět neúměrně prodloužila celková doba soudního sporu. 12. Dle názoru dovolatelů je pro příslušnost českých soudů rozhodná skutečnost, že věc byla svěřena do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Při respektování zásady perpetuatio fori přitom musí být tato příslušnost dána i pro řízení, jež je od řízení o úschově odvozeno. 13. Dovolatelé uzavírají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a proto navrhují, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 14. Žalovaní se dle obsahu spisu k dov