23 Cdo 511/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 511/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2024 Spisová značka:23 Cdo 511/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.511.2022.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní Úschova Dotčené předpisy:§ 80 předpisu č. 141/1961 Sb. § 298 odst. 1 z.ř.s. § 299 z.ř.s. § 300 z.ř.s. § 88 písm. d) o. s. ř. § 6 předpisu č. 91/2012 Sb. čl. 1 odst. 1 Nařízení () č. 1215/2012 Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 511/2022-363 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců: 1) I. Č., 2) M. Č., oba zastoupeni Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 314/18, proti žalovaným: 1) G. Ch. A., 2) G. K., o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 407/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, takto: I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2021, č. j. 30 C 407/2018-240, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. 30 C 407/2018-240, rozhodl, že se prohlašuje za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí v této věci (výrok I), a řízení v celém rozsahu zastavil (výrok II). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že žalobcům bude po právní moci usnesení vrácena zaplacená část soudního poplatku (výrok IV). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalovaných tak, že souhlasí s vydáním blíže specifikovaného vozidla z úschovy soudu žalobcům. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní předmětné vozidlo řádně a v dobré víře koupili dne 19. 8. 2017 v Německu, přičemž k němu obdrželi velký technický průkaz, malý technický průkaz a klíč. Dne 12. 9. 2017 bylo vozidlo zajištěno Policií České republiky a poté uloženo do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 53 Sd 51/2017) s tím, že je předmětem podezření ze spáchání trestného činu krádeže ve Francii. Jako přihlašovatelé jsou v řízení o vydání předmětného automobilu vedeni žalovaní, kteří stejně jako žalobci požádali o jeho vydání z úschovy. 3. Soud prvního stupně se v rámci zkoumání podmínek řízení ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí daného sporu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaní jsou státními příslušníky Francie s bydlištěm tamtéž, jedná se o věc s mezinárodním prvkem, přičemž následně postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalovaní mají bydliště ve XY, mohla by být mezinárodní příslušnost tohoto soudu dána pouze podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis za situace, pokud by se žalovaní k žalobě vyjádřili, ale nenamítli by mezinárodní nepříslušnost. Vzhledem k tomu, že se žalovaní ve stanovené lhůtě po doručení žaloby nevyjádřili, rozhodl soud prvního stupně o své mezinárodní nepříslušnosti, když podle žádného ustanovení nařízení Brusel I bis jeho příslušnost dána není. S ohledem na to, že nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, rozhodl soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. o zastavení řízení v celém rozsahu. 4. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud uvedl, že v dané věci nelze postupovat jinak než podle nařízení Brusel I bis. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci, v níž je uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle žalovaných, jenž je svým charakterem čistě občanskoprávním nárokem, by mohla být příslušnost soudů České republiky založena pouze článkem 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Dle odvolacího soudu za situace, kdy se ani jeden ze žalovaných k věci nevyjádřil nejen ve lhůtě, kterou jim soud stanovil od doručení žaloby, ale ani po jejím uplynutí, není mezinárodní příslušnost soudů České republiky dána a soudu nezbývá než se prohlásit za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci a zastavit řízení. 6. Odvolací soud rovněž konstatoval, že ve věci se jedná o typicky civilní věc, a to žalobu na nahrazení projevu vůle, která spadá svou povahou pod nařízení Brusel I bis, jež má vždy přednost, a nelze jakkoli dovozovat pravomoc českých soudů z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), jak žalobci činí ve svém odvolání, když užití tohoto obecného předpisu připadá v úvahu pouze v těch případech, kdy neexistuje úprava v evropském právu či v mezinárodní smlouvě. Dodal, že byť chápe obavy žalobců z obtíží, jež by je mohly potkat při uplatňování práva u cizozemského soudu, nemůže ani tento argument v otázce mezinárodní příslušnosti soudu pro ně přivodit příznivější rozhodnutí. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. 8. Dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil při řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to zda je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky v případě řízení o nahrazení projevu vůle, jímž má být nahrazen souhlas žalovaných s vydáním věci z úschovy. 9. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelé spatřují v nesprávné aplikaci nařízení Brusel I bis odvolacím soudem a v porušení zásady perpetuatio fori ve smyslu § 11 o. s. ř. 10. Dovolatelé odkazují na ustanovení § 299 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), dle něhož je pro řízení o nahrazení souhlasu podle odst. 1 tohoto ustanovení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově. Podle dovolatelů se tak jedná o zvláštní druh řízení, který nevyvěrá z hmotněprávního vztahu mezi žalobci a žalovanými, a proto nelze aplikovat pravidla stanovená v nařízení Brusel I bis pro určení státu, jehož soudy jsou příslušné k projednání a rozhodnutí dané věci. Teleologickým výkladem uvedeného ustanovení lze dovodit, že smyslem a účelem tohoto odstavce byl bezesporu přenos příslušnosti soudu k projednání věci na ten soud, který řízení o úschově vedl. Lze tedy dovodit, že soud přijetím věci do úschovy de facto aproboval svou pravomoc ve věci rozhodnout i v případě řízení o nahrazení projevu vůle. 11. V případě posouzení věci tak, jak to učinily soudy nižšího stupně, by dovolatelé ve věci, ve které je explicitně v ustanovení § 299 z. ř. s. stanovena příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích, byli nuceni žalovat žalované u jejich obecného soudu ve Francii. Za situace, kdy se jedná o řízení o vydání věci z úschovy, by se žalobci za respektování právního názoru soudu dostali do situace, kdy nelze dle jejich názoru aplikovat kolizní normu Řím I [nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy], která řeší otázku závazkových vztahů, a ani kolizní normu Řím II [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy], která řeší otázky mimosmluvních vztahů, a je tedy dle názoru dovolatelů jednoznačné, že francouzský soud by dospěl k aplikaci francouzského práva dle pravidla lex fori. V situaci, kdy je českým soudem vedeno řízení o úschově dle českého práva, pak u věci, která se nachází v úschově v České republice, tento český soud uzavírá, že řízení, které je s tímto imanentně spjato a je od něj odvozeno, tj. řízení ve smyslu ustanovení § 299 z. ř. s., má být vedeno ve Francii dle francouzského práva. Dovolatelé uvedené řešení považují za nonsens a za nesprávné proc