Nejvyšší soud 23 Cdo 687/2026 – Určení vlastnického práva k nemovité věci

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 60 C 63/2024-120, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ideálního podílu o velikosti ½ na pozemku parcelního čísla XY a pozemku parcelního čísla XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, to vše v katastrálním území XY, obci XY (dále též jen „předmětná nemovitost“), a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 48 170,10 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Oba soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k ideálnímu podílu na nemovité věci identifikované výše, neboť shodně dospěly k závěru, že žalobce coby dárce převedl na žalovanou jako obdarovanou na základě smlouvy ze dne 27. 8. 2009 vlastnické právo k předmětné nemovitosti, přičemž žalovaná se vůči žalobci nedopustila jednání, které by bylo možno hodnotit jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, neboť podle jeho názoru se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jak v otázkách hmotného, tak i procesního práva. Rozsudek odvolacího soudu tedy podle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů, které jsou podle jejího názoru přesvědčivé, řádně odůvodněné a postavené na základech pečlivého dokazování. Navrhla proto, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky týkající se účinnosti odstoupení žalobce od kupní smlouvy, na základě které měl na žalovanou převést vlastnické právo i k druhé ideální polovině výše označených nemovitých věcí (kupní smlouvou ze dne 8. 11. 2021), resp. výkladu § 1977 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (účinný od 1. 1. 2014) – dále též jen „o. z.“, neboť na řešení toho, zda žalobce účinně od této smlouvy odstoupil, resp. na řešení otázky, zda i přes nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu zakotvené v § 1977 o. z. mohou nastat účinky odstoupení od smlouvy, není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu založen. Z tohoto důvodu se rozsudek odvolacího soudu nemohl ocitnout v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu touto otázkou se zabývající, tudíž ani s rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1348/2025, jímž Nejvyšší soud ve věci týchž účastníků (jejímž předmětem bylo určení vlastnického práva žalobce k druhé ideální polovině výše specifikovaných nemovitých věcí) zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že oba tyto soudy postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, uzavřely-li, že pouhé nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu vedlo k neúspěchu žaloby, a v dalším řízení se měly oba soudy zabývat tím, zda žalovaná byla v prodlení s úhradou kupní ceny či zda její dluh vůči žalobci zanikl v důsledku jednostranného zápočtu ze dne 6. 12. 2021.

Na vysvětlenou je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu v právě souzené věci nespočívá na závěru (kterak tvrdí dovolatel), že by neuhrazení kupní ceny za ideální ½ nemovitostí či následné právní jednání žalované spočívající v započtení její pohledávky na pohledávku žalobce na zaplacení této kupní ceny bylo souladné s dobrými mravy právě proto, že by ze strany žalobce nedošlo k účinnému odstoupení od kupní smlouvy. Tyto dvě právní otázky jsou na sobě logicky nezávislé, přičemž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nepochybně podává, že žalobcem tvrzené neuhrazení kupní ceny, resp. žalovanou učiněné jednostranné započtení pohledávky na kupní cenu, neposoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) jako jednání, které by vůči žalobci hrubě porušovalo dobré mravy (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v posledním odstavci na straně 7), aniž by se blíže zabýval otázkou, zda žalobce účinně od kupní smlouvy odstoupil. Odvolací soud hodnotil žalobcem naříkané jednání žalované jen v souvislosti s tím, co v souzeném případě vyplynulo z provedeného dokazování, resp. v souvislosti s prokázanými okolnostmi, za nichž došlo k převodu jiného (druhého) spoluvlastnického podílu žalobce na žalovanou, tedy bez ohledu na to, zda ze strany žalobce došlo či nedošlo k účinnému odstoupení od kupní smlouvy.

Existenci rozhodnutí v jiném (mezi účastníky paralelně vedeném) řízení (která byla až po rozhodnutí odvolacího soudu zrušena výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu), v nichž soudy dospěly k závěru, že žalobce neodstoupil účinně od kupní smlouvy, zmínil odvolací soud pouze jako východisko pro závěr, že je-li žalovaná stále vlastníkem i druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí, pak se žalobce může po žalované domáhat zaplacení kupní ceny samostatnou žalobou. Odvolací soud tím rovněž navázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž z pravomocných rozhodnutí v paralelním řízení pouze skutkově dovozoval, že žalovaná jako vlastník druhého ideálního podílu na nemovitostech nebyla povinna žalobci cokoliv vracet (viz odstavec 66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že oba rozsudky nižších soudů v paralelně vedeném řízení byly zrušeny Nejvyšším soudem, je pak (stran otázky určení vlastnického práva k druhé ideální polovině nemovitostí) novou skutečností, nastalou až po rozhodnutí odvolacího soudu, jíž v dovolacím řízení uplatnit nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel v této souvislosti chybnost úsudku odvolacího soudu spočívajícího v tom, že „žalovaná pouze nakládala s nemovitostí, jakožto se svým majetkem a takové jednání bylo zcela po právu“, nebo že se jednalo o „nakládání vlastníka s věcí v mezích vlastnického práva“, pak takové vyjádření odvolacího soudu v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku dovolací soud nenalezl. V kontextu posouzení uvedeného jednání žalované odvolací soud pouze konstatoval, že „žalovaná tímto postupem pouze činila úkony týkající se jejího majetku“ (první odstavec na straně 8 rozsudku), což však vztahoval k jednání žalované spočívajícímu v jednostranném započtení její pohledávky vůči žalobci na kupní cenu za druhou ideální ½ nemovitých věcí (nikoliv tedy ve vztahu k tomu, zda žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy, jestliže nevrátila či nechtěla vrátit tento podíl žalobci).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatele stran závěru odvolacího soudu o nenaplnění podmínek pro odvolání daru ve smyslu § 630 obč. zák., neboť odvolací soud se v tomto směru od relevantní judikatury dovolacího soudu neodchýlil, naopak z této judikatury při svém rozhodování v této věci vycházel (kterak se podává zejména z bodu 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel ostatně v této souvislosti ani žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, vůči němuž by byl rozsudek odvolacího soudu v kolizi, nezmiňuje.

Zmiňuje-li v této souvislosti dovolatel jediné rozhodnutí, a to usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3164/23, pak je třeba především uvést, že s tímto poukazem žalobce se vypořádal již odvolací soud v bodu 22 svého rozsudku, přičemž zdůraznil skutkové odlišnosti obou porovnávaných případů (chování žalované před orgány sociálně právní ochrany dětí či před opatrovnickým soudem nedoznalo takové intenzity jako v případě stěžovatelky, na rozdíl od případu posuzovaného Ústavním soudem byly projevy žalované v souzeném případě přiměřenou a adekvátní odezvou na chování protistrany a jednání žalované spočívající v očerňování žalobce před orgány sociálně právní ochrany dětí nebylo – na rozdíl od případu posuzovaného Ústavním soudem – prokázáno).

Dovolací soud na tomto místě rovněž připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou (srovnej např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, či ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 630 obč. zák. (o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy) se proto vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pečlivě posoudil každé ze žalobcem naříkaných jednání žalované zvlášť i v jejich celkovém kontextu, přičemž některá namítaná jednání žalované posoudil jako součást vzájemně špatných vztahů mezi účastníky řízení coby manžely, některá považoval za neprokázaná (například pomluvy otce žalobce, kteréžto tvrzení žalobce prosazuje i v dovolání) a další hodnotil jako taková, která zřejmě nedosahují intenzity hrubého porušení dobrých mravů vůči žalobci (dopis žalované příteli žalobce), případně se nejedná o porušení dobrých mravů vůbec (jednání žalované v souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou se žalobcem, která se týkala druhé ideální poloviny dotčených nemovitostí). Dovolací soud pak v tomto hodnocení žádnou zjevnou nepřiměřenost neshledal.

Namítá-li žalobce v dovolání, že žalovaná jednala podvodně, jestliže se pod sliby nápravy manželství a klidné budoucnosti dětí stala vlastníkem nemovitosti na základě nezákonného jednání a že žalobce společně s advokátkou JUDr. Hanou Mesthene uvedla v omyl, dovolací soud konstatuje, že svou argumentaci dovolatel zakládá na jiných skutkových okolnostech, než ze kterých vycházel odvolací soud (ostatně ze spisového materiálu se nepodává, že by takové tvrzení žalobce v řízení před soudy nižších stupňů uplatnil). Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).

Dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro posouzení námitek spočívajících v tom, že odvolací soud zlehčoval žalobcem navržené důkazní prostředky a že některé dokonce ignoroval. Jednak žalobce vůbec neuvádí, ve vztahu k jakým důkazním prostředkům se tak mělo stát, a navíc se fakticky jedná o výtku procesní vady řízení před odvolacím soudem, kterou by se však dovolací soud mohl zabývat až v případě, že by dovolání žalobce bylo shledáno přípustným (§ 241a věta druhá o. s. ř.), což se v daném případě nestalo. Týž závěr se uplatní i ve vztahu k dovolací námitce, že odvolací soud chybně aplikoval § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.

Co se týče části dovolání nazvané „Osobní vyjádření žalobce“, pak jsou v něm jednak nepřípustně (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.) uplatněny nové skutečnosti (zaslání předžalobní výzvy k vystěhování žalobce advokátem žalované, zrušení rozsudků soudů nižších stupňů v paralelně vedeném řízení), jednak jsou zde obsažena tvrzení naplňující výtku procesních vad v řízení před soudem prvního stupně či soudem odvolacím spočívajících v neprovedení důkazů a dále tvrzení o chybném (vy)hodnocení důkazů v řízení provedených, kterými by se dovolací soud mohl zabývat až tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Ty spočívají v odměně za zastupování advokátem, jejíž výši dovolací soud odvodil ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále též jen „advokátní tarif“). Tarifní hodnota věci činí 113.000 Kč, tedy odměna advokáta je ve výši 5.620 Kč. Dále advokátovi žalované přísluší paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. též náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést v sazbě 21 % z odměny a paušální náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1.274,70 Kč. Celkem tak náhrada nákladů dovolacího řízení na straně žalované činí 7.344,70 Kč s tím, že tuto částku je žalobce povinen uhradit k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).