Nejvyšší soud 24 Cdo 1025/2026 – Přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu

Návrhem, doručeným dne 26. 6. 2025 Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“), se AAAAA (dále též jen „umístěný“ nebo „navrhovatel“) domáhal zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 7. 2025, č. j. 118 L 23/2023-40, řízení o návrhu zastavil. Neshledal důvody pro vedení detenčního řízení, když jak poručnice umístěného, tak sám umístěný udělili souhlas s hospitalizací, přičemž žádný z těchto udělených souhlasů nebyl v průběhu trvající hospitalizace odvolán; hospitalizace navrhovatele byla ukončena, nyní není nikde hospitalizován. Soud prvního stupně k tomu dodal, že dle zákona soud posuzuje, zda k převzetí umístěné osoby do zdravotnického zařízení došlo ze zákonných důvodů a zda trvají nadále (a je tak potřeba další hospitalizace pacienta), nikoli zda jím udělený souhlas s hospitalizací byl dobrovolný. Soud v tomto vychází ze sdělení příslušného zařízení, zda souhlas udělen byl či nikoli, a pokud dobrovolnost udělení souhlasu navrhovatel rozporuje, jedná se o případné pochybení daného zařízení, které navrhovatel již řešil s krajským úřadem, resp. ombudsmanem.

K odvolání umístěného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 8. 2025, č. j. 14 Co 245/2025-53, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že bez ohledu na vývoj a postup soudu v době, kdy došlo k hospitalizaci navrhovatele, v době podání návrhu zde nejsou již žádné důvody pro vedení řízení ve věci přípustnosti převzetí a dalšího držení navrhovatele ve zdravotním ústavu, pokud svůj návrh podal po více než dvou letech ode dne, kdy jeho hospitalizace byla ukončena. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když řízení podle ustanovení § 16 z. ř. s. zastavil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání, neboť má za to, že jeho dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Předně tvrdí, že jeho dovolání otevírá lidskoprávní otázku zajištění efektivního přístupu ke spravedlnosti v kontextu zásahu do osobní svobody, zejména čl. 13 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „CRPD“) a čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“) a obecněji i otázku posouzení podmínek pro zbavení osobní svobody a zákonnosti zásahu do osobní svobody (zejména čl. 14 CRPD, čl. 5 odst. 1 EÚLP). Dovolatel předestírá procesní otázku zákonnosti postupu soudů v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu v situaci, kdy byl fakticky zbaven osobní svobody, ale tato okolnost byla oznámena soudu zjevně v rozporu s čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. Ťupa proti České republice, 26. 5. 2011, stížnost č. 39822/07), kdy právě kvůli tomuto opožděnému oznámení nedošlo k zahájení řízení, protože byl dán následně souhlas s hospitalizací. Souhlas dal i dovolatel, avšak až po několika dnech po zbavení osobní svobody a zjevně v situaci, kdy si prožil extrémní zacházení (dlouhotrvající kurtaci k lůžku). Stěží lze souhlas v takové situaci vnímat jako souhlas svobodný, a to tím píše, že dovolatel nejdříve zjevně nesouhlasil a posléze, kdy už byl v bezpečí mimo nemocnici, sám požádal o meritorní přezkum zákonnosti zásahu do svých práv. Podle jeho názoru se soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž připomněl obligatornost detenčního řízení, konkrétně jeho zahájení k oznámení zdravotního ústavu z úřední povinnosti (v této souvislosti připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3538/2024), když ve zmíněném rozhodnutí dovolací soud odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, jenž vysvětlil, že v řízení o dalším držení ve zdravotním ústavu je také nutno zohlednit, že toto řízení je zahájeno automaticky a neexistuje žádné jiné řízení, které by mohla zahájit sama umístěná osoba. Dovolatel se domnívá, že soud prvního stupně postavil svůj závěr na nesprávném právním posouzení zástupného souhlasu poručnice, který nebyl schválen soudem, a souhlasu dovolatele uděleného ve stavu, který by mohl vylučovat svobodu vůle. Postupem soudu tak došlo k odepření soudní kontroly nemocnice při převzetí dovolatele a nadále i průběhu hospitalizace. V kontextu užití omezovacích prostředků během hospitalizace po šest dnů, které je dovolatelem považováno za velmi nepřiměřené, navíc prováděné trýznivým způsobem, je nezahájení řízení zásadním pochybením se závažnými důsledky. Dovolatel je přesvědčen, že z judikatury a principu in dubio pro libertate lze dovodit, že soud prvního stupně měl po oznámení nemocnice o jeho přijetí dne 27. 3. 2023 zahájit řízení o přípustnosti jeho převzetí do nemocnice a rozhodnout o zákonnosti důvodů převzetí a případně, zda tyto důvody trvají, do 7 dnů od převzetí. Soud měl vyslechnout dovolatele a provést další potřebné dokazování. Posléze by řízení zastavil z důvodu udělení souhlasu dovolatele s hospitalizací dne 29. 3. 2023, přičemž by dovolatel měl možnost do 2 týdnů od doručení usnesení o zastavení řízení prohlásit, že na projednání věci trvá v souladu s ustanovením § 72 zákona o zvláštních řízeních soudních. Soudy tak rezignovaly také na účinnou ochranu práv dovolatele ex post, který byl v době hospitalizace nezletilý. Tím zasáhly do jeho práva na osobní svobodu, přičemž takový zásah nebyl ještě Nejvyšším soudem projednáván a vyřešen. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zohlednil jeho „zvláštní situaci zranitelnosti“ jako právně relevantní okolnost a vzal ji do úvahy při posouzení jeho dovolání. Apeluje na to, aby jeho dovolání bylo vnímáno optikou lidských práv, garantovaných zejména CRPD a Úmluvou OSN o právech dítěte (dále jen „CRC“). Ze skutkových okolností plyne, že dovolatel byl zbaven osobní svobody minimálně od 22. 3. 2023 do 29. 3. 2023 bez svého souhlasu, aniž by zákonnost hospitalizace byla ex post přezkoumána soudem. Dle názoru dovolatele tak zjevně bylo dotčeno jeho právo na osobní svobodu garantované zejména čl. 8 odst. 6 Listiny, čl. 5 EÚLP a čl. 14 CRPD. K tomuto zásahu došlo i přes to, že stát má povinnost zabezpečit specifickou ochranu dítěti – dovolatel byl ve věku 16 let – před omezováním osobní svobody i podle čl. 37 písm. d) CRC. Dovolatel upozorňuje na to, že předpokladem pro naplnění procesních a posléze i hmotněprávních záruk je úvodní procesní krok, kterým je v českém systému zahájení řízení. Není-li detenční řízení zahájeno, nelze zkoumat a posoudit zákonnost zásahu do osobní svobody. Nezahájení detenčního řízení vyvolává důsledky překračující pouhou absenci meritorního rozhodnutí o zákonnosti či nezákonnosti hospitalizace. Soud v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu musí umístěného osobně zhlédnout a vyslechnout. Tato úprava je velmi důležitá a zrcadlí právo na přístup ke spravedlnosti, zejména podle čl. 12 odst. 2 CRC a čl. 13 CRPD. Taktéž naplňuje právo dítěte se zdravotním postižením svobodně vyjadřovat své vlastní názory ve všech záležitostech, které se ho dotýkají podle čl. 7 odst. 3 CRPD. Z popsané skutkové situace je zřejmé, že dovolatel nemohl účinně řešit situaci, kdy nemocnice včas neoznámila jeho nedobrovolnou hospitalizaci, podáním návrhu na zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu podle ustanovení § 76 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. O to závažněji se podle dovolatele jeví postup soudu prvního stupně, který nezahájil řízení po pozdějším oznámení nemocnice dne 27. 3. 2023, přičemž věc uzavřel s tím, že dovolatel s hospitalizací dodatečně souhlasil. Okolnost, že souhlas byl udělen ve stavu po několikadenním přikurtování k lůžku, soud přitom nijak nevyhodnotil. Meritorní rozhodnutí o vyslovení nezákonnosti převzetí má pro dovolatele význam také z hlediska náhrady škody vzniklé postupem nemocnice, neboť toto rozhodnutí je podmínkou odpovědnosti státu za škodu. V neposlední řadě došlo podle názoru dovolatele k nezákonnému použití omezovacích prostředků, které jednak založily zásah do jeho osobní svobody, jednak porušily jeho důstojnost, protože se jednalo o zásah naplňující kritéria nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání. Má za to, že nebyly naplněny podmínky, které by odůvodňovaly jeho nedobrovolnou hospitalizaci a o případné „dobrovolné“ hospitalizaci (tedy s jeho souhlasem) nelze v žádném případě hovořit. Připomněl ustanovení § 38 odst. 4 zákona o zdravotních službách a vyjádřil přesvědčení, že se nelze spokojit s argumentací, že dodatečným udělením souhlasu s hospitalizací je situace zhojena. Tím spíše, pokud udělil souhlas až po extrémně náročném a více jak týdenním pobytu v psychiatrickém oddělení, kde mu byla podávána medikace a bylo s ním zacházeno způsobem, který vzbuzuje zásadní otázky ohledně zákonnosti. Co se týče udělení souhlasu poručnicí, je třeba upozornit na skutečnost, že byla v průběhu řízení značně nejistá a není možné zjistit, na základě čeho nakonec k udělení souhlasu nakonec přistoupila. Dovolatel rovněž odkázal na rozhodnutí ESLP ve věci Shtukarov proti Rusku, kdy ESLP uvedl, že i osoba bez plné svéprávnosti má ve smyslu čl. 5 odst. 4 EÚLP právo, aby v případě, že je umístěna v psychiatrickém zařízení, zákonnost jejího umístění posoudil a v pravidelných intervalech přezkoumával nezávislý soud, a to tím spíše, pokud o detenci nerozhodl příslušný orgán, a že klíčovou je faktická schopnost nesouhlasit s hospitalizací, obdobně jako se svou hospitalizací od počátku nesouhlasil dovolatel v projednávané věci. Závěrem dovolatel upozornil, že Česká republika byla ze strany Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením kritizována za to, že podle vnitrostátních právních předpisů je i nadále možné zbavit osobu se zdravotním postižením svobody na základě projevů tohoto postižení. Taktéž odkázal na rozpor postupu nemocnice při hospitalizaci umístěného s Metodickým pokynem Ministerstva zdravotnictví ke správnému postupu poskytovatelů zdravotních služeb při nedobrovolné hospitalizaci pacienta, publikovaným ve věstníku Ministerstva zdravotnictví ze dne 25. 10. 2024, č. 13/2024. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky procesních důsledků situace, kdy poskytovatel zdravotních služeb soudu oznámil převzetí nezletilého do zdravotnického zařízení bez jeho písemného souhlasu až po uplynutí zákonné čtyřiadvacetihodinové lhůty, avšak soud detenční řízení nezahájil pro dodatečný písemný souhlas udělený v průběhu hospitalizace, a umístěný se až po propuštění návrhem podle § 76 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních domáhal přezkumu zákonnosti převzetí. Konkrétně pak, zda lze za těchto výjimečných okolností odmítnout soudní přezkum jen proto, že návrh na zahájení řízení byl podán s delším časovým odstupem od ukončení hospitalizace, anebo zda je nutno přihlédnout (mimo jiné) k tomu, že umístěnému byla postupem soudu odepřena i případná možnost pokračování v řízení (§ 72 zákona o zvláštních řízeních soudních).

Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka důsledků nedodržení zákonem aprobovaného postupu soudu v řízení ve věci vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, zejména pak naprostého vyloučení následné soudní ochrany umístěného (nezletilého), nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání AAAAA je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 27. 3. 2023 byla Oddělením zvýšené psychiatrické péče Nemocnice XY oznámena soudu prvního stupně hospitalizace pacienta podle § 40 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o zdravotních službách“), s tím, že byl hospitalizován již dne 22. 3. 2023 ve 13:59 hodin, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopen dát souhlas s hospitalizací a že jeho poručnice se taktéž „nedokáže vyjádřit“. Z úředního záznamu soudu prvního stupně (č. l. 8 procesního spisu) se podává, že dne 28. 3. 2023 ve 12:50 hodin byla telefonicky kontaktována sociální pracovnice Dětského domova a ŠJ XY, která sdělila, že nezletilý AAAAA u nich vykonává ústavní výchovu na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2022, č.j. 0 P 66/2010-403, matka nezletilého byla zbavena rodičovské odpovědnosti, jeho otec zemřel, a proto má nezletilý ustanovenou poručnici p. D. G. Dne 29. 3. 2023 zdravotní ústav uvědomil soud prvního stupně o tom, že poručnice dne 28. 3. 2023 v 15:20 hodin udělila dodatečný souhlas s hospitalizací a AAAAA jej „dopodepsal“ dne 29. 3. 2023 ve 14:15 hodin. S ohledem na udělené souhlasy soud prvního stupně nerozhodoval o přípustnosti převzetí a držení umístěného AAAAA ve zdravotním ústavu (viz závěry prezentované v referátu soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2024, č. l. 13 procesního spisu). AAAAA se posléze obrátil se stížností na poskytování zdravotních služeb Nemocnicí XY na Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor zdravotnictví, přičemž stížnost zahrnovala i předmětnou hospitalizaci, která byla ukončena dne 13. 4. 2023. Z procesního spisu sp. zn. 118 L 23/2023 rovněž vyplývá, že AAAAA požádal o pomoc veřejného ochránce práv, neboť hospitalizaci považoval za nezákonnou, namítal nevhodné umístění na oddělení pro dospělé a taktéž neoprávněné omezení pohybu. Na podkladě zprávy ombudsmana o šetření (ve věci stížnosti dítěte na nezákonnou hospitalizaci vyřízené krajským úřadem) došlo ke shledání zjevných pochybení, zejména nesplnění zákonné povinnosti informovat o hospitalizaci soud o 24 hodin, absence řádného souhlasu s hospitalizací umístěného, neboť souhlas poručnice nelze bez schválení soudem považovat za dostačující a souhlas umístěného v době užití omezovacích prostředků za dobrovolný, na základě nichž byl zdravotní ústav vyzván k přijetí opatření k nápravě. Dále se AAAAA domáhal návrhem na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (doručeným soudu prvního stupně dne 22. 5. 2025 a doplněným podáním dne 28. 5. 2025) určení lhůty k zahájení řízení o přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu dle § 76 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (jemuž byl návrh postoupen soudem prvního stupně) ze dne 19. 6. 2025, č. j. 14 UL 1/2025-30, byl návrh zamítnut s odůvodněním, že nezbytnou podmínkou pro určení lhůty pro provedení procesního úkonu je existence již zahájeného řízení. V odůvodnění tohoto usnesení soud vyjádřil názor, že pokud hospitalizace navrhovatele již byla ukončena, žádné důvody pro zahájení řízení ve věci přípustnosti převzetí a dalšího držení navrhovatele ve zdravotním ústavu dány nejsou, a že v případě, kdy je umístěný ze zdravotního ústavu propuštěn, je nutno i v případě zahájeného řízení toto řízení ve smyslu ustanovení § 16 zákona o zvláštních řízeních soudních zastavit, neboť odpadly důvody, pro něž bylo zahájeno.

Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách lze zdravotní služby pacientovi poskytnout jen s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li zákon jinak. Hospitalizace bez souhlasu je výjimkou, jejíž podmínky stanoví § 38 zákona o zdravotních službách, podle nějž pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud tuto hrozbu nelze odvrátit jinak, nebo jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas (písm. b/ a c/ citovaného ustanovení).

Podle § 40 odst. 1 zákona o zdravotních službách poskytovatel musí do 24 hodin oznámit soudu hospitalizaci bez souhlasu podle § 38 odst. 1 písm. b) nebo c), jakož i dodatečné omezení pacienta hospitalizovaného se souhlasem ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. Oznamovací povinnost odpadá jen tehdy, byl-li souhlas prokazatelně dodatečně vysloven ve lhůtě do 24 hodin od indikace hospitalizace (§ 40 odst. 2 téhož zákona).

Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a jeho dalším držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). Podle ustanovení § 75 odst. 1 z. ř. s. zdravotní ústav, ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených v jiném právním předpise, je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu zdravotní ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn, bez svého písemného souhlasu. Je-li člověk, který byl přijat do zdravotnické péče se svým písemným souhlasem, omezen ve volném, pohybu nebo styku s vnějším světem až v průběhu léčení, anebo svůj písemný souhlas odvolá, je zdravotní ústav povinen učinit oznámení podle odstavce 1 do 24 hodin poté, co k takovému omezení nebo odvolání souhlasu došlo (odstavec 2).

Oznamovací povinnost zdravotního ústavu je významným prvkem detenčního řízení. Jejím prostřednictvím získává soud informaci o tom, že došlo k převzetí člověka bez jeho písemného souhlasu. Nelze totiž (logicky) spoléhat na to, že by svá práva vždy účinně chránil sám umístěný člověk.

Podle ustanovení § 76 odst. 1 z. ř. s. soud zahájí řízení o vyslovení přípustnosti převzetí podle § 75 odst. 1 nebo omezení podle § 75 odst. 2 (dále jen „převzetí“) a dalším držení ve zdravotním ústavu, ledaže převzetí a držení nařídil soud v jiném řízení. Jestliže zdravotní ústav neučiní oznámení podle § 75, jsou umístěný člověk nebo jeho zákonný zástupce oprávněni podat návrh na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení je oprávněn podat rovněž člověk, jestliže souhlas s jeho převzetím dal opatrovník (odstavec 2).

Soud v tomto řízení rozhodne do sedmi dnů od převzetí a provede potřebné důkazy; zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře, příp. další osoby (§ 77 z. ř. s.), a určí, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, případně zda tyto důvody trvají (§ 78 z. ř. s.).

Odpadne-li důvod pro vedení řízení, soud řízení zastaví (§ 16 z. ř. s.). Toto obecné ustanovení o zastavení řízení (i bez návrhu) platí pro obě fáze detenčního řízení, tedy řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu. Ze samotné podstaty detenčního řízení jednoznačně vyplývá, že za případ odpadnutí důvodu pro vedení řízení zákonodárce považuje především situaci, kdy člověk umístěný ve zdravotním ústavu byl v průběhu detenčního řízení propuštěn nebo dal dodatečně písemný souhlas se svým umístěním. Bylo-li však řízení zastaveno proto, že člověk byl propuštěn nebo dodatečně písemně souhlasil se svým umístěním, pokračuje se v něm, prohlásí-li člověk do dvou týdnů od doručení usnesení o zastavení řízení, že na projednání věci trvá; o tomto právu musí být poučen (§ 72 z. ř. s.).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3538/2024, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63, ročník 2025, dále též jen „R 63/2025“), že primárním účelem detenčního řízení je důsledná ochrana ústavně zaručeného práva umístěného na osobní svobodu a účinná kontrola jejího omezení. V něm soud autoritativně vyslovuje zákonnost nebo nezákonnost převzetí bez písemného souhlasu a obligatorní je i navazující přezkum dalšího držení. Jde o řízení zahajované automaticky, jehož význam spočívá právě v tom, že od umístěného nelze zpravidla očekávat kvalifikovanou a včasnou procesní aktivitu.

Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud v posuzované věci vycházel, vyplývá, že účastnice Nemocnice XY, p. o., oznámila soudu hospitalizaci navrhovatele dne 27. 3. 2023, ač k převzetí mělo dojít již dne 22. 3. 2023. Současně oznámila, že navrhovatel vzhledem ke zdravotnímu stavu nebyl schopen dát s hospitalizací souhlas. Šlo tedy o oznámení skutečností, které zcela objektivně zakládaly povinnost soudu postupovat podle ustanovení § 76 odst. 1 z. ř. s.

Na tomto závěru nic nemění, že oznámení o hospitalizaci bylo učiněno opožděně (k oznamovací povinnosti soudu srov. např. starší rozhodovací praxi reprezentovanou stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2009). Již z toho obecného důvodu, že smyslem čtyřiadvacetihodinové lhůty je zajištění rychlé soudní kontroly omezení osobní svobody, a proto její nedodržení poskytovatelem nemůže být vyloženo v neprospěch člověka, jehož osobní svoboda byla omezena, navíc tím způsobem, že soudní kontrola vůbec neproběhne. Opačný výklad by vedl k nepřijatelnému postupu, v důsledku nějž čím později by poskytovatel splnil svou oznamovací povinnost, tím spíše by bylo možné se vyhnout zákonem předvídanému soudnímu přezkumu.

Z výše uvedeného proto vyplývá, že soud prvního stupně v původním detenčním řízení nepostupoval v souladu se zákonem, pokud po doručení oznámení (byť opožděného) věc toliko administrativně založil, přestože byl povinen zahájit řízení, zabývat se zákonností převzetí a provést důkazy předvídané ustanovením § 77 odst. 2 z. ř. s. (k povinnosti provést alespoň minimální dokazování zejména výslechem umístěného a ošetřujícího lékaře srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3524/2013, přičemž na tam uvedených závěrech není třeba nic měnit ani nadále). Samotné sdělení poskytovatele, že souhlas umístěného byl udělen později, nemohlo nahradit soudní zjištění, zda v okamžiku převzetí byly splněny zákonné podmínky hospitalizace bez souhlasu (nadto, dovolací soud již v minulosti považoval za vhodné upozornit, že se jeví jako nedostačující postup, kdy soud vychází pouze ze sdělení zdravotnického zařízení a nežádá o předložení písemného souhlasu, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2350/2021).

Došlo-li po zahájení řízení k dodatečnému písemnému souhlasu umístěného, mohl soud při splnění zákonných předpokladů řízení posléze zastavit. Takové zastavení by ovšem muselo být vydáno a doručeno navrhovateli s poučením o právu podle ustanovení § 72 z. ř. s. V době rozhodné pro posuzovanou hospitalizaci právě tento postup zákon spojuje s ochranou člověka, který má legitimní zájem na přezkoumání již skončeného omezení osobní svobody. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že se jedná o posun oproti dřívější právní úpravě obsažené v ust. § 191a a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srov. dále bod 26.).

Nelze přitom souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pozdější propuštění navrhovatele bez dalšího brání jakémukoli projednání věci. Zákon výslovně předpokládá pokračování i poté, co byl člověk propuštěn nebo dodatečně souhlasil s umístěním, jestliže na projednání věci trvá. Příkladmo již výše zmiňované R 63/2025 stvrzuje, že po včasném prohlášení umístěného se v detenčním řízení pokračuje, aniž by bylo nutné dřívější usnesení o zastavení formálně rušit.

Zároveň je třeba přisvědčit dovolateli, že – navzdory tomu, že musí mít zachovánu možnost domoci se pokračování v řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2023) – v projednávané věci byl zbaven možnosti využít procesní oprávnění podle § 72 z. ř. s., neboť detenční řízení ani nebylo z úřední povinnosti zahájeno, a tudíž mu nikdy nebylo (nemohlo být) doručeno ani usnesení o jeho zastavení. Ani lhůta k prohlášení o tom, že na projednání věci trvá (§ 72 z. ř. s.), proto nemohla začít běžet. Dovolací soud je proto toho názoru, že za těchto mimořádných procesních okolností je jeho návrh na zahájení řízení ze dne 26. 6. 2025 nutno posoudit jako jednoznačný projev vůle, že na soudním projednání zákonnosti převzetí trvá, přičemž je třeba vzít v potaz, že zákon pro návrh na zahájení řízení výslovnou lhůtu nestanoví (srov. znění ust. § 76 odst. 2 z. ř. s.). Návrh na zahájení řízení tudíž nelze odmítnout pouze s poukazem na uplynutí doby v důsledku dřívější nečinnosti soudu. Okolnost, že navrhovatel již není hospitalizován, by v zásadě mohla mít význam pouze pro rozhodnutí o dalším držení ve zdravotním ústavu, nikoli však pro odmítnutí přezkumu zákonnosti převzetí, jehož se navrhovatel nadále výslovně domáhá.

V opačném případě by závěry soudů v posuzované věci ve svém důsledku znamenaly, že vlastním nezahájením obligatorního řízení soudem lze definitivně odejmout dotčenému člověku zákonem zaručenou možnost dosáhnout přezkumu po propuštění nebo po dodatečném souhlasu. Takový výklad je však zjevně neslučitelný s účelem dotčených zákonných ustanovení (zejména ust. § 72, § 75 až § 78 z. ř. s.) i s požadavkem účinné soudní kontroly zásahu do osobní svobody člověka.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že si je vědom rovněž závěrů Ústavního soudu, který – při výkladu dřívější úpravy obsažené v § 191a a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 – v usneseních ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 2508/09, a ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1348/09, dovodil, že účelem tehdejšího řízení bylo zajistit soudní kontrolu trvajícího omezení osobní svobody. Z čl. 5 odst. 4 EÚLP podle těchto závěrů neplynula povinnost zajistit přezkum zákonnosti detence, jestliže již byla ukončena a dotčený člověk byl na svobodě; ochrana po skončení omezení svobody měla být poskytována zejména prostřednictvím nároku na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 EÚLP a soukromoprávního řízení. Je však třeba zdůraznit, že tyto závěry byly vysloveny za právní úpravy, která neznala stávající ustanovení § 72 z. ř. s. Současná úprava v z. ř. s. naproti tomu výslovně připouští, aby se na návrh umístěného meritorně pokračovalo i v řízení, které bylo zastaveno v důsledku ukončení hospitalizace nebo pro dodatečný písemný souhlas pacienta. Úmysl zákonodárce tak nadále směřuje k tomu, aby skončení faktického omezení osobní svobody samo o sobě nečinilo přezkum zákonnosti převzetí bezúčelným, projeví-li umístěný ve stanoveném procesu vůli setrvat na projednání věci. V tomto ohledu již nepřiléhavé závěry plynoucí z dřívější judikatury Ústavního soudu proto nelze mechanicky vztáhnout na nynější případ.

Budiž zmíněno, že účelem závěrů předkládaných dovolacím soudem však není ani zcela „bezbřehé“ otevření možnosti zahájit detenční řízení kdykoliv (po ukončení hospitalizace umístěného). V potaz je třeba vzít vždy výjimečné okolnosti daného případu a zejména ojedinělou výlučnost dané situace, v níž mělo být řízení po zákonném oznámení převzetí z úřední povinnosti zahájeno, avšak k zahájení pro nesprávný postup soudu nedošlo, což ve svém důsledku umístěného příkladmo zbavuje právě zákonem předvídané možnosti uplatnit své právo podle § 72 z. ř. s. Jedná i o argumentaci odpovídající rozhodovací praxi dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že přezkum oprávněnosti převzetí a dalšího držení je mezi účastníky možný pouze v detenčním řízení a nelze jej nahradit jen předběžným posouzením v řízení o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda již bylo v detenční věci vydáno rozhodnutí nebo zda bylo řízení z jakéhokoli důvodu zastaveno (R 63/2025). Dovolací soud je i nadále přesvědčen, že není v souladu se zákonem (smyslem a účelem stávající právní úpravy) odkázat navrhovatele na jiné než detenční řízení, v němž by měla být zákonnost převzetí řešena jinými než specializovanými soudy a pouze jako předběžná otázka.

Zvláštní (nemalý) význam v posuzované věci má okolnost, že navrhovatel byl při hospitalizaci nezletilý (blížící se věku zletilého) a neměl žádného z rodičů, který by vůči němu vykonával rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu. Jakkoliv tyto okolnosti samy o sobě bezezbytku nepředjímají výsledek posouzení zákonnosti převzetí, předurčují bezesporu takový postup soudu, při němž alespoň nebude zcela rezignováno na vlastní přezkum v rámci detenčního řízení.

Dovolací soud podotýká, že při poskytování zdravotních služeb nezletilému je dle dikce zákona třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku. Tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta (ust. § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách). Nadto, má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti a zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný zástupce (pozn.: má-li jej) se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez souhlasu soudu (§ 100 odst. 1 o. z., oddíl 6 Osobnost člověka, pododdíl 3 Právo na duševní a tělesnou integritu). Konečně, není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka. Každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se dítěte musí být schváleno soudem. K právnímu jednání poručníka, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží (§§ 928 a 934 odst. 1 o. z.). S ohledem na citovaná ustanovení je tedy zcela zjevně vyloučen postup v projednávané věci, při němž soud bez dalšího pouze přijme dodatečné sdělení poskytovatele zdravotních služeb o udělení souhlasu poručnice umístěného nezletilého (i samotného nezletilého) za výše nastíněné skutkové situace (výše bod 28.), když navíc již dle výslovného obsahu oznámení o hospitalizaci ze dne 27. 3. 2023 nezletilý „vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen dát souhlas s hospitalizací“ a na jednání jeho poručnice, které nebylo schváleno soudem, upozornil taktéž ombudsman ve své zprávě.

Navíc, pokud nezletilý navrhovatel tvrdí, že v průběhu hospitalizace byl po dobu od 22. 3. 2023 do 27. 3. 2023 opakovaně a po podstatnou část této doby nepřetržitě omezen ochrannými pásy či kurty, nejprve na hrudníku a všech končetinách, následně na hrudníku a dolních končetinách, vedle toho měl být omezen úchopem zdravotnických pracovníků a za účelem zvládnutí chování mu měla být podána psychofarmaka, zakládá takto tvrzené omezení, zejména kombinace jeho trvání (řádově několik dnů) a skutečnosti, že se jednalo o nezletilého pacienta, potřebu mimořádně pečlivého soudního přezkumu. Neznamená to, že použití kurtace vůči nezletilému je bez dalšího vyloučeno. Jde však o krajní zásah do osobní svobody a tělesné integrity, jehož přípustnost musí být pro každý jednotlivý prostředek, pro každý úsek jeho trvání a pro každou změnu jeho intenzity podložena konkrétními skutkovými zjištěními.

Podle ustanovení § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách lze omezující prostředky použít pouze k odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob, a to pouze po dobu trvání takového důvodu a zásadně až poté, co byl neúspěšně použit mírnější postup; zvolen přitom musí být nejméně omezující prostředek odpovídající sledovanému účelu. Zákonný požadavek bezprostřednosti nelze naplnit obecnými charakteristikami pacienta, jako jsou „nevyzpytatelnost“, „nespolupráce“, „kolísání stavu“ nebo pouhá diagnóza. Pro každý úsek omezení je nutné zjistit konkrétní jednání, z něhož bezprostřední a závažné ohrožení plynulo, komu hrozilo, proč je nebylo možné odvrátit mírnějším opatřením a proč konkrétně zvolená forma kurtace představovala nejméně omezující řešení. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že pro zásah podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách nestačí samotná duševní porucha; musí být prokázáno konkrétní chování zakládající bezprostřední a závažné ohrožení, které nelze odvrátit jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 268/2024). Tento požadavek se obdobně uplatní i při přezkumu zákonných podmínek podle § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách.

Z uvedeného dále vyplývá, že kurtace po dobu několika dnů nemůže být ospravedlněna jednorázovou počáteční indikací ani odkazem na dřívější rizikové jednání. S každým dalším trváním omezení se musí ověřovat, zda bezprostřední ohrožení dosud reálně trvá, zda nenastala změna zdravotního stavu nebo chování pacienta a zda nelze omezení zcela ukončit nebo nahradit mírnějším prostředkem. Délka omezení je samostatným hlediskem jeho přiměřenosti; zákon připouští použití jen po dobu, po kterou trvají zákonné důvody, nikoli po dobu jakéhosi „organizačního pohodlí“, preventivní opatrnosti nebo očekávání možného budoucího neklidu.

U nezletilého pacienta nabývá požadavek individualizace a průběžného přezkumu zvláštní intenzity. Věk, rozumová a volní vyspělost, schopnost porozumět situaci, potřeba kontaktu s blízkou nebo pečující osobou a zvýšené riziko psychické i fyzické újmy při dlouhodobém omezení jsou okolnosti, které musí poskytovatel i soud hodnotit, neboť nezletilý v úplné faktické moci zdravotnického zařízení je osobou ve zvlášť zranitelném postavení.

Zákon o zdravotních službách v ustanovení § 39 odst. 3 ukládá poskytovateli další ověřitelné povinnosti: pacienta přiměřeně informovat o důvodech omezení, zajistit dohled odpovídající závažnosti zdravotního stavu a opatření k zamezení poškození zdraví, zajistit lékařskou indikaci (případně její neprodlené potvrzení) a zaznamenat každé použití včetně jeho důvodu do zdravotnické dokumentace. U nezletilého musí být o použití kurtace, jiných zákonem uvedených omezovacích prostředků a psychofarmak podaných silou bez zbytečného odkladu informován zákonný zástupce; podle § 42 zákona o zdravotních službách náleží toto právo v relevantním rozsahu též osobě pečující o dítě v zařízení ústavní výchovy.

Tyto povinnosti mají hmotněprávní i důkazní význam. Absence průběžných, konkrétních a časově určitých záznamů o bezprostředním ohrožení, o vyzkoušení mírnějších prostředků, o lékařské indikaci, o dohledu a o informování oprávněné osoby může zpochybnit prokázání zákonných podmínek omezení. Není přípustné, aby soud nedostatky v objektivní dokumentaci nahrazoval tvrzeními poskytovatele.

Z judikatury Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva plyne, že omezovací prostředky mají být použity pouze v nezbytných situacích, výhradně k odvrácení bezprostředního ohrožení a na nezbytně nutnou dobu. Léčebná nutnost opatření musí být jednoznačně prokázána; postavení bezmoci a podřízenosti člověka v psychiatrickém zařízení vyžaduje zvýšenou míru kontroly, zda nedošlo k ponižujícímu či nelidskému zacházení. Tyto závěry formuloval Nejvyšší soud mimo jiné v rozsudku ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3833/2023 (s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Herczegfalvy proti Rakousku ze dne 24. 9. 1992, stížnost č. 10533/83, § 82, nebo ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012, stížnost č. 37679/08, § 87).

Zákonnost použití omezovacích prostředků podle § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách představuje samostatnou otázku. Nicméně v posuzované věci je její objasnění významné rovněž pro přezkum zákonnosti převzetí a dalšího držení; může osvětlit reálnou míru omezení osobní svobody, existenci či neexistenci bezprostředního ohrožení, jakož (a to především) i podmínky, za nichž navrhovatel a jeho poručnice později vyjádřili souhlas s hospitalizací.

Soud prvního stupně v dalším řízení tedy posoudí návrh navrhovatele jako projev vůle zahájit řízení v detenční věci, která měla být iniciována soudem ex offo po oznámení o hospitalizaci ze dne 27. 3. 2023. Z podstaty věci plyne, že taktéž provede dokazování potřebné pro zjištění, zda k převzetí navrhovatele do zdravotního ústavu dne 22. 3. 2023 došlo ze zákonných důvodů. Vypořádá se přitom zejména s existencí a okolnostmi udělení dodatečných souhlasů s hospitalizací, s postojem navrhovatele k ní, jakož i s důvody nedobrovolné hospitalizace, a v neposlední řadě i s významem omezení navrhovatele ve volném pohybu. Posoudí každý z použitých omezovacích prostředků odděleně i v jejich souhrnu, a to z hlediska účelu, nezbytnosti, přiměřenosti, délky, průběžné kontroly a splnění informačních a dokumentačních povinností. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu může učinit závěr, zda omezení navrhovatele odpovídalo zákonným požadavkům a jaký význam má tento závěr pro posouzení zákonnosti převzetí a držení.

Protože usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci a jelikož Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, napadené usnesení v celém rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá a § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).