24 Cdo 1057/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1057/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 10. 2023 Spisová značka:24 Cdo 1057/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1057.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěra pozůstalosti (o. z.) [ Pozůstalost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1682 o. z. § 1683 o. z. § 149 předpisu č. 292/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1057/2023-552 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po I. K., zemřelém dne XY, za účasti 1) E. K., zastoupené Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská č. 2073/20, 2) H. K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Lutišanem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova č. 709/5, 3) Z. Š., zastoupené Mgr. Zdeňkem Kahounem, advokátem se sídlem v Jesenici, Mladíkov č. 1045, a 4) L. Š., zastoupené Mgr. Janem Černohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, vedené u Obvodního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 D 200/2020, o dovolání L. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2022, č. j. 24 Co 154/2022-457, takto: Dovolání L. Š. se zamítá. Odůvodnění: L. Š. se „podnětem“ ze dne 18. 11. 2021 domáhala vydání usnesení o závěře pozůstalosti po I. K., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“), když je zde „jiný důležitý důvod pro zvláštní opatrnost a je zde dán důvod domnívat se, že finanční částka ve výši 5 000 000 Kč, kterou obdržela pozůstalá H. K., patřila zůstaviteli“, a proto navrhla předmětnou částku 5 000 000 Kč uložit do úschovy u soudu, soudního komisaře nebo u jiného vhodného schovatele. Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) usnesením ze dne 14. 1. 2022, č. j. 34 D 200/2020-416, zamítl návrh L. Š. na závěru pozůstalosti ohledně částky 5 000 000 Kč, kterou měla obdržet pozůstalá dcera H. K. od zůstavitele jako finanční kompenzaci za zřeknutí se dědického práva po zůstaviteli. Uvedl, že sepsaná smlouva o zřeknutí se dědického práva je neplatná a neúčinná, neboť nebyla uzavřena za života zůstavitele, jak vyžaduje ustanovení § 1484 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., a že z důvodu neplatnosti této smlouvy lze hodnotit částku 5 000 000 Kč (pokud se skutečně prokáže, že byla zůstavitelem za jeho života dceři vyplacena) jako pohledávku zůstavitele za H. K. z titulu vyplacení finanční kompenzace za zřeknutí se dědického práva po něm. Dospěl k závěru, že „pohledávku však nelze zajistit způsobem uvedeným v souladu s ust. § 1682 odst. 1 písm. e) zákona č. 89/2012 Sb., ve spojení s ust. § 149 z. ř. s., jak navrhuje dovolatelka, protože pohledávka je pro převzetí do úschovy soudního komisaře nezpůsobilá“. K odvolání L. Š. Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 28. 6. 2022, č. j. 24 Co 154/2022-457, změnil usnesení soudu prvního stupně (jen) tak, že se nenařizuje závěra části pozůstalosti k zajištění pohledávky zůstavitele vůči H. K. ve výši 5 000 000 Kč z titulu smlouvy o zřeknutí se dědického práva H. K. po zůstaviteli, sepsané notářským zápisem Mgr. Ondřeje Demuta, notářského kandidáta notářky v Žatci JUDr. Ivany Demutové, dne 10. 9. 2020, včetně pokračování v tomto notářském zápise ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. NZ 553/2020, NZ 596/2020. Uvedl, že „v projednávané věci je zřejmé, že do aktiv pozůstalosti, tedy mezi majetek zůstavitele, může mj. patřit i pohledávka zůstavitele za jeho dcerou v souvislosti s výplatou částky 5 000 000 Kč ještě za jeho života v souvislosti s jím předpokládaným uzavřením smlouvy o zřeknutí se dědického práva po zůstaviteli jeho dcery za jeho života za úplatu, jež jí byla navržena zůstavitelem za jeho života k uzavření v konkrétním textu svého obsahu, přičemž ale tato jeho nabídka byla dcerou zůstavitele přijata až po smrti zůstavitele“, že „není stále ničeho konkrétního doloženo o tom, kdy, kým a jakým způsobem k výplatě této částky zůstavitele jeho dceři mělo za života zůstavitele z jeho majetku dojít (podle navrženého obsahu smlouvy od zůstavitele totiž k zaplacení sjednané úplaty mohlo zůstavitelem ve prospěch jeho dcery dojít až ve lhůtě do 25. 9. 2020 v hotovosti či na bankovní účet, který nebyl předem blíže specifikován, přičemž ještě před uplynutím této doby zůstavitel zemřel“, a že „doklad o poskytnutí tohoto plnění zůstavitelem za jeho života jeho dceři z jeho prostředků předložen dosud nebyl, dcera zůstavitele toto nesporným jednoznačně v pozůstalostním řízením svým prohlášením neučinila“. Dospěl k závěru, že „již ze samotné podstaty tohoto tvrzeného majetku (pohledávky zůstavitele) vyplývá bez dalšího, že tento majetek zůstavitele (jeho pohledávku) nelze fyzicky uložit do úschovy soudu, soudního komisaře nebo jiného vhodného schovatele“, že „z tohoto pohledu tedy není možné využít na tuto věc specifický právní prostředek k provedení závěry části pozůstalosti, uvedený v § 149 z. ř. s.“ a že „zamítl-li tedy za této situace soud prvního stupně tento požadavek jedné z účastnic pozůstalostního řízení, rozhodl zásadně z pohledu odvolacího soudu správně a odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně jen za účelem určitého formulačního zpřesnění“. Dodal, že „týká-li se pak možnosti využití ustanovení § 151 z. ř. s. v tomto řízení soudem, jak je namítáno v rámci vyjádření k odvolání ze strany další v úvahu přicházející závětní dědičky zůstavitele Z. Š., v této podobě o v průběhu pozůstalostního řízení uplatněném podání ze strany v úvahu přicházející závětní dědičky L. Š. soud prvního stupně nerozhodoval a za této situace tak odvolací soud není v tomto odvolacím řízení oprávněn případně o takovém opatření sám rozhodovat“, že „v tomto ustanovení jde o určitý zakotvený formalizovaný procesní postup pozůstalostního soudu , který má za účel to, aby jednak konkrétnímu dlužníku zůstavitele bylo umožněno, chce-li sám poskytnout zůstaviteli konkrétní plnění po jeho smrti, tohoto skutečně dosáhnout s účinky splnění dluhu v prokazatelné formě, a současně, aby bylo takové plnění po jeho poskytnutí zajištěno pro osoby, které se nakonec stanou dědici zůstavitele“, a že tedy „smyslem tohoto opatření dle § 151 z. ř. s. zcela jistě není vymožení konkrétní pohledávky zůstavitele“. Proti usnesení odvolacího soudu podala L. Š. (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje s odkazem na § 237 o. s. ř. z toho, že „se jedná o vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“, a to „zda je pohledávka ve výši 5 000 000 Kč způsobilá k převzetí do soudní úschovy“ a zda „jsou zde dány důvody pro nařízení závěry části pozůstalosti“. Je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že postrádá zejména „důvody, proč by pohledávka neměla být způsobilá k převzetí do úschovy soudního komisaře“, a že „v uvedeném rozsahu je usnesení soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, když ani jeden z obecných soudů se nezabývá faktickým předáním částky ve výši 5 000 000 Kč, tedy vznikem tohoto závazku, zda se jedná o majetkové právo, či o plnění již z dědictví“. Je přesvědčena, že „bylo povinností notáře, aby toto zjistil a dále dle svých zjištění k předmětné finanční částce přistupoval v souladu s tímto zjištěním“, a že „vzhledem k tomu, že se jedná o finanční částku 5 000 000 Kč, je možno tuto uložit do úschovy soudu, soudního komisaře nebo u jakéhokoli jiného vhodného schovatele“. Poukazuje na skutečnost, že „v otázce závěry pozůstalosti je aktuální rozhodovací praxe velmi sporá, když se jedná o nový institut zajišťující dědictví“, a že „analogicky lze v této otázce postupovat jako dle dřívější úpravy v případě neodkladných opatření souvisejících s dědictvím“, konkrétně pak odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1923/2007. Zmiňuje rovněž závěry odborné literatury, podle níž lze závěru pozůstalosti zřídit pouze k takovému majetku, o kterém lze mít za to, že patřil zůstaviteli, tj. je nutné mít alespoň osvědčeno, že zůstavitel vlastnil určitou věc a mezi dědici není o tom sporu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z. Š. se k dovolání vyjádřila tak, že k němu nic nenamítá a souhlasí s ním. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,