24 Cdo 1617/2024

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 10 Co 61/2024-48, potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 12. 2023, č. j. 8 C 6/2023-36, kterým soud prvního stupně zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhá po žalovaných společně a nerozdílně uvést vše zpět na správnou míru, tj. do původního stavu. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce podání ze dne 4. 5. 2024 označené jako „odvolání“ a doručené Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 13. 5. 2024.

Odvolání je podle § 201 o. s. ř. opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout (a tím se domoci přezkumu) rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Odvoláním napadené usnesení je ovšem rozhodnutím krajského soudu jako soudu odvolacího, proti němuž zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání nepřipouští; není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci samé nebo o rozhodnutí procesní povahy.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout, je-li podle zákona přípustné, dovoláním (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.).

Odvolání tak není opravným prostředkem, který by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího (srov. § 201 a § 10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud, ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava ČR v článku 91, může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 5 a § 10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soud řád neupravuje.

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o dovolání jakožto opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 85, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1596/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1739/2023). Uvedené judikatorní závěry obstojí i po účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. od 1. 1. 2013, neboť právní úprava § 10a a § 236 o. s. ř. z hlediska vymezení mimořádných opravných prostředků, o nichž Nejvyšší soud rozhoduje, nedoznala změny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 139/2016).

Nejvyšší soud proto řízení o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 10 Co 61/2024-48, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).