24 Cdo 22/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 22/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2025 Spisová značka:24 Cdo 22/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.22.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Závěť allografní [ Závěť ] Dotčené předpisy:§ 169 odst. 1 z.ř.s. § 170 z.ř.s. § 1534 o. z. § 243e odst. 1 o. s. ř. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. § 168 z.ř.s. § 1672 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 22/2025-499 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po H. Ch., zemřelé dne 14. května 2022, za účasti 1) P. Z., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 1047/17, 2) L. Z., 3) N. Z., obou zastoupených JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, a 4) O. Z., zastoupeného Mgr. Romanem Sulánským, advokátem se sídlem v Hrádku, Pod tratí č. 275, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 405/2022, o dovolání účastníka 4) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2024, č. j. 15 Co 159/2024-427, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. února 2024, č. j. 13 D 405/2022-380, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2024, č. j. 13 D 405/2022-390, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Řízení ve věci pozůstalosti po H. Ch., zemřelé dne 14. 5. 2022 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 6. 2022, č. j. 13 D 405/2022-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen Mgr. Radim Neubauer, notář v Praze 1 (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). 2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 13 D 405/2022-380, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2024, č. j. 13 D 405/2022-390, uložil pozůstalým vnoučatům O. Z., L. Z. a N. Z., aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 3 proti pozůstalému synovi P. Z. žalobu na určení, že jsou, spolu s ním, dědici zůstavitelky na základě její závěti ze dne 13. 1. 2022. Poučil je (mimo jiné) o tom, že pokud by některý z odkázaných dědiců žalobu včas nepodal, musí směřovat kromě pozůstalého syna P. Z. též proti tomuto dědici. Zároveň přerušil řízení o pozůstalosti, a to do doby rozhodnutí o sporných skutečnostech, případně do doby marného uplynutí lhůty, v níž má být podán žalobní návrh. Uvedl, že vzhledem k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 15 Co 322/2023-367, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o určení okruhu dědiců (§ 169 z. ř. s.) z důvodu existence sporu mezi účastníky o otázku dědického práva, nezbyla soudu jiná možnost, než odkázat ve smyslu § 1673 odst. 1 o. z. a § 91 odst. 2 o. s. ř. (jako nerozlučné společníky) k podání žaloby ty účastníky, kteří odvozují své dědické právo výlučně ze závěti sepsané ve formě soukromé listiny. Konstatoval, že dědické právo pozůstalého syna P. Z. se jeví jako nejsilnější, neboť mu svědčí dědický nárok jak v případě dědění ze závěti, tak v případě dědění ze zákona. 3. K odvolání O. Z. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 8. 2024, č. j. 15 Co 159/2024-427, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda allografní závěť zůstavitelky ze dne 13. 1. 2022 je platným právním jednáním zůstavitelky, když byla zpochybněna výpověď svědků této závěti a pravost jejího podpisu. Při existenci sporných skutečností je proto na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., tj. odkázání toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou ve sporném soudním řízení, což soud odpovídajícím způsobem učinil. Dodal, že soudní komisař je povinen provést výslechy svědků ve smyslu § 145 a násl. z. ř. s. v rámci publikace závěti, avšak není oprávněn je již dále hodnotit a činit z nich závěry pro řešení sporu mezi dědici o jejich dědické právo. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal O. Z. dovolání. Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyvstala otázka hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Předně se domnívá, že odvolací soud správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2513/2022, avšak rozhodl „zcela odlišně“, když mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, nemůže být sporná samotná pravost vlastnoručního podpisu zůstavitele na allografní závěti, a když allografní závěť je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, například prostřednictvím tvrzení o tom, že tyto osoby svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod. Ze strany účastníků řízení je tedy nutná určitá kvalita tvrzení nad rámec pouhého konstatování, že se nejedná o podpis zůstavitelky či obecných tvrzení ke svědectví osob. Upozorňuje mimo jiné na to, že v daném případě došlo ze strany jediného zákonného dědice P. Z. právě ke zpochybnění závěti pouze na základě pravosti podpisu, když dále však ničeho proti závěti nenamítal, naopak posléze učinil prohlášení, že závěť uznává za platnou a pravou. Ani účastníci L. Z. a N. Z. nevznesli jakékoliv námitky, které by odpovídaly požadavkům na zpochybnění závěti vyjádřeným v citovaných usneseních dovolacího soudu. V těchto souvislostech předkládá k řešení otázku, zda účastníci řízení N. Z. a L. Z. měli být vyzváni k podání žaloby dle § 170 z. ř. s., když postup podle tohoto ustanovení z. ř. s. je odůvodnitelný pouze u těch dědiců, kteří si činí právo na dědictví. V posuzované věci se přitom jedná o účastníky řízení, kterým náleží dědické právo pouze na základě závěti zůstavitelky, a tudíž nemohou (z logiky věci) zároveň neodmítnout dědictví, být účastníky dědického řízení a přitom zpochybňovat své postavení dědice z titulu závěti, pokud jim nenáleží zákonná posloupnost dle tříd. Podle jeho názoru jednání daných účastníků „zcela jednoznačně směřuje k nepoctivému záměru“, jenž počítá s teoretickou možností získání pozůstalosti po jejich otci P. Z., který je jediným zákonným dědicem zůstavitelky, kdy se tímto jednáním pokouší zvrátit poslední vůli zůstavitelky (jejich babičky). V návaznosti na uvedené považuje dovolatel za „zcela nelogické, nesmyslné a nesprávné“, aby k podání žaloby na určení, že jsou závětními dědici po zůstavitelce, byli vyzváni kromě O. Z. i N. Z. a L. Z., kteří sami tuto skutečnost v rámci dědického řízení rozporují. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu (jakož i usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení) zrušil, věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení a aby dovolateli přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Ve vyjádření k dovolání P. Z. považuje podané dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Pokud se týká důvodů pro odmítnutí, spatřuje je jak ve svých předchozích vyjádřeních ve věci, tak i ve vyjádření k žalobě O. Z. podané dne 13. 11. 2024. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst