24 Cdo 2236/2020 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2236/2020-354 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci pozůstalosti po F. L., zemřelém dne 26. prosince 2017, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. L., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Filipem Plašilem, notářem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, 2) M. L., narozeného dne XY, bytem v XY, 3) J. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hlaváčem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vinohrady č. 663, 4) A. T., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Filipem Plašilem, notářem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 22 D 1/2018, o dovolání M. L. a A. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2020, č. j. 10 Co 359/2019-313, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po F. L., zemřelém dne 26.12.2017 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 2.1.2018, č.j. 22 D 1/2018-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. Ivana Valtová, notářka se sídlem v Bruntále (§ 101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z.ř.s.“). Usnesením ze dne 24.4.2019, č.j. 22 D 1/2018-293, Okresní soud v Bruntále rozhodl, že „ukončuje v souladu s § 7 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, účast zůst. vnuka J. H., narozeného XY, bytem XY, v pozůstalostním řízení po zůstaviteli“. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.2.2020, č.j. 10 Co 359/2019-313, změnil usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24.4.2019, č.j. 22 D 1/2018-293, tak, že „účast pozůstalého vnuka J. H. jako dědice zůstavitele se ukončuje“. Odvolací soud vycházel z názoru, že pokud pozůstalý vnuk J. H., kterého zůstavitel listinou ze dne 6.5.2007 vydědil, důvody vydědění popírá a uplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, aniž by zpochybnil platnost závěti pořízené zůstavitelem ve prospěch své manželky M. L., a není tedy dědicem (má jen nárok na vypořádání povinného dílu v penězích), nemůže mu být ukončena účast v celém řízení o pozůstalosti, neboť ustanovení § 113 z.ř.s. zakládá nepominutelnému dědici účast ve stanovených fázích řízení o pozůstalosti. V odůvodnění usnesení také uvedl, že „otázkou platnosti vydědění (z hlediska existence důvodů pro vydědění) se bude zabývat přímo soud v řízení o pozůstalosti jako otázkou předběžnou pro rozhodnutí o vypořádání povinného dílu s využitím procesních prostředků obdobných jako v řízení sporném“. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2020, č.j. 10 Co 359/2019-313, podali M. L. a A. T., společné dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadané usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu uspokojivě vyřešena. Napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení „otázky, zda je účastníkem řízení o pozůstalosti nepominutelný dědic vyděděný zůstavitelem, který nenapadá platnost závěti ani listiny o vydědění, ale domáhá se pouze svého povinného dílu s odůvodněním, že důvody jeho vydědění uvedené zůstavitelem nejsou dány“. Neztotožňují se s názorem odvolacího soudu, že nepominutelný dědic je účastníkem řízení bez dalšího vždy, pokud svůj nárok v řízení uplatní; jsou toho názoru, že „odvolací soud nezohlednil hmotněprávní postavení vyděděného nepominutelného dědice a při interpretaci § 113 z.ř.s. se neřídil smyslem a účelem této normy“. Vnuk zůstavitele J. H. je sice nepominutelným dědicem ve smyslu ustanovení § 1642 a § 1643 o.z., byl však zůstavitelem vyděděn. Obecně má nepominutelný dědic právo na vyplacení povinného dílu v penězích podle § 1654 o.z., v takovém případě není dědicem, ale věřitelem dědiců podle § 1653 o.z., právo na povinný díl však může být vyloučeno vyděděním nebo jiným zákonným způsobem. V případě neplatného vydědění má nepominutelný dědic ve smyslu ustanovení § 1650 o.z. právo na povinný díl, v případě platného vydědění pak žádné právo na povinný díl nemá, neboť mu bylo odejmuto vyděděním. V řízení o pozůstalosti je podle § 113 z.ř.s. nepominutelný dědic, který uplatnil právo na povinný díl, účastníkem pro určité části řízení, nutnou podmínkou takové účasti je však zajisté také jeho hmotněprávní postavení jako nepominutelného dědice s právem na povinný díl, nestačí pouhé jeho tvrzení, bez prokázání tohoto hmotného práva. Je-li právo na povinný díl sporné (resp. takové právo vyděděný nepominutelný dědic a priori až do prokázání neplatnosti vydědění nemá), nemůže být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 113 z.ř.s. Pokud odvolací soud uvedl, že vyděděný vnuk zůstává účastníkem řízení jako nepominutelný dědic podle § 113 z.ř.s., protože nedošlo k vypořádání společného jmění manželů, soupisu pozůstalosti ani k určení obvyklé ceny pozůstalosti, dovolatelé namítají jednak to, že ustanovení § 113 z.ř.s. neuvádí, že by nepominutelný dědic byl účasten rozdělení společného jmění manželů, a ani v literatuře na tom nepanuje shoda, a dále, že nelze mít za to, že by usnesení o určení obvyklé ceny pozůstalosti muselo být pro nepominutelného dědice závazné, neboť výši své pohledávky z titulu povinného dílu může prokazovat, stejně jako jiní věřitelé, ve sporném řízení; není proto důvod, aby jeho účastí mělo být významně prodlužováno řízení o pozůstalosti. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že námitku neplatnosti vydědění bude řešit přímo soud v řízení o pozůstalosti (tj. soudní komisař) jako otázku předběžnou pro rozhodnutí o vypořádání povinného dílu, a to s využitím procesních prostředků obdobných jako v řízení sporném, je to nejen v přímém rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem (že, nejsou-li práva nepominutelných dědiců uspokojena v řízení o pozůstalosti, mohou se nepominutelní dědicové domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích, popř. jiným způsobem, a že soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele vyděděni po právu či nikoli), ale tento názor nelze přijmout proto, že v řízení o pozůstalosti zásadně nelze řešit skutkové spory, řešení skutkových sporů patří do civilního řízení sporného, jak vyplývá z ustanovení § 170, § 162 odst. 2 nebo § 172 odst. 2 z.ř.s. Ze všech uvedených důvodů lze podle dovolatelů mít za to, že účast vyděděného nepominutelného dědice v tomto řízení o pozůstalosti byla soudem prvního stupně správně ukončena a nepominutelný dědic byl správně v odůvodnění usnesení vyrozuměn, že se svého práva na povinný díl může proti dědičce domáhat žalobou na plnění ve sporném řízení. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se účast pozůstalého vnuka J. H. na řízení o pozůstalosti po zůstaviteli ukončuje. M. L. ve vyjádření k dovolání uvedl, že se s podaným dovoláním v celém rozsahu ztotožňuje a připojuje se k návrhu dovolatelů, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a účast J. H. na řízení o pozůstalosti ukončil. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání bylo podáno osobami, s nimiž soud jednal jako s účastníky řízení, a že bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.) bylo v dané věci zjištěno, že jako dědici zůstavitele podle zákonné posloupnosti ve smyslu ustanovení § 1635 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) přicházeli v úvahu manželka M. L., syn M. L. a vnuci (synové předemřelé dcery zůstavitele E. T.) J. H. a A. T. Zůstavitel však zanechal listinu o vydědění sepsanou dne 6.5.2007, kterou vydědil vnuka J. H. (z důvodu neprojevování zájmu), a závěť sepsanou dne 23.1.2013, kterou univerzální dědičkou veškerého majetku ustanovil manželku M. L. a současně uvedl, že zákonné podíly syna M. L. a vnuka A. T. jsou vypořádány darem bytů v Olomouci a že vnuk J. H. je vyděděn. Všichni v úvahu přicházející dědici podle zákonné posloupnosti prohlásili, že obě listiny považují za pravé a platné. M. L. a A.