24 Cdo 2448/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2448/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2448/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2448.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědické řízení Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Právní moc rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 170 odst. 1 z.ř.s. § 222 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:12. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2448/2024-161 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem v Brně, Průchodní č. 377/2, proti žalovaným 1) J. K., 2) A. V., obou zastoupených obecným zmocněncem P. K. a 3) P. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Slavíkova č. 6068/18, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 106/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2024, č. j. 21 Co 14/2024-142, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2024, č. j. 21 Co 14/2024-142, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. září 2023, č. j. 62 C 106/2022-126, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 62 C 106/2022-126, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem ze závěti po zůstaviteli, a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce tuto žalobu podal, neboť byl v pozůstalostním řízení usnesením soudního komisaře odkázán k uplatnění práva žalobou, když žalovaní zákonní dědici šesté dědické třídy zpochybnili platnost a pravost závěti poukazujíce na zdravotní stav zůstavitele, a soudní komisař posoudil dědické právo nynějšího žalobce jako slabší, když zůstavitel zemřel v důsledku celkové sepse 44 minut po sepisu allografní závěti. Žalobce uváděl, že poté, co se seznámil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, vzal z důvodu procesní ekonomie zpět své odvolání proti „odkazovacímu“ usnesení soudního komisaře v pozůstalostním řízení. Jelikož se podle něj nejednalo o účelové oddalování právní moci „odkazovacího“ usnesení, ale o reakci na změnu rozhodovací praxe, argumentoval žalobce, že se neuplatní ustanovení § 222 odst. 1 o. s. ř., které zakotvuje zpětné nabytí právní moci při zpětvzetí odvolání tak, jako kdyby k odvolání nedošlo, a proto žalobce považoval žalobu za podanou včas. Podle žalobce by projednání žaloby nebránilo ani její opožděné podání, když ochrany dědického práva by se mohl domáhat i ve sporném řízení podle § 1671 odst. 1 o. z. a § 189 odst. 2 z. ř. s. Soud vyložil, že lhůta pro podání žaloby nesmí být kratší než dva měsíce a že se jedná o lhůtu soudcovskou, kterou lze prodloužit rozhodnutím pozůstalostního soudu vydaným před jejím uplynutím, zmeškání lhůty však nemůže být prominuto. V případě, že dědic odkázaný k uplatnění dědického práva usnesením podle § 170 odst. 1 z. ř. s. žalobu ve lhůtě nepodá, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch dědice, který byl k podání žaloby odkázán. Takovýto způsob odstranění sporu o dědické právo v hmotněprávní rovině se ještě sám o sobě nepromítá do procesní roviny, když ustanovení § 170 odst. 3 z. ř. s. vyžaduje, aby pozůstalostní soud vyhodnotil, co z této právní domněnky vyplývá pro okruh účastníků dědického řízení. Řízení o pozůstalosti v hlavě III. z. ř. s. nemá vlastní úpravu nabývání právní moci, ani žádné ustanovení o vlivu zpětvzetí odvolání na právní moc, proto v případě zpětvzetí odvolání nastanou účinky podle ustanovení § 222 odst. 1 o. s. ř. a rozhodnutí nabude právní moci, jako kdyby odvolání nebylo podáno, tedy uplynutím patnáctidenní lhůty od jeho doručení. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu vyloučit použití § 222 odst. 1 o. s. ř. v pozůstalostním řízení nebo jen speciálně pro případ „odkazovacích usnesení“, nepochybně by tak učinil, jako např. ve věcech partnerských a manželských (srov. § 396 z. ř. s.). Soud je vázán zákonem a vyloučení jednoznačného pravidla na základě přesvědčení, že je v konkrétním případě nepřiléhavé, by bylo obcházením zákona hraničícím se svévolí. Usnesení soudního komisaře, kterým byl žalobce odkázán k podání žaloby, nabylo v důsledku zpětvzetí odvolání právní moci dne 24. 2. 2022. Usnesení obsahovalo náležité poučení o následcích nepodání žaloby. Lhůta pro podání žaloby uplynula dne 25. 4. 2022. Žaloba byla podána až 9. 6. 2022, nastala proto nevyvratitelná domněnka, že spor byl vyřešen v neprospěch žalobce, a nezbývá proto než žalobu zamítnout. Dokud nebylo skončeno pozůstalostní řízení a žalobce je stále jeho účastníkem (účast ukončuje pozůstalostní soud), nejsou splněny ani podmínky pro postup posle § 189 odst. 2 z. ř. s.1. 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 21 Co 14/2024-142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že je vázán zákonem, a že ani v rámci výkladu nelze nahrazovat roli zákonodárce. Výklad se provádí při pochybnostech o obsahu právní normy. Pokud právní norma na skutkový stav evidentně dopadá, nelze po soudu požadovat, aby ji v podstatě přehlédl a ve věci ji neaplikoval. Takovým „výkladem“ by byl popřen text zákona a narušena dělba moci. Pilířem ochrany práv jsou též zásady, že právo náleží bdělým, každý nechť si hlídá svá práva a neznalost zákona neomlouvá. Odvolací soud konstatoval, že důvodová zpráva k zákonu č. 519/1991 Sb., kterou bylo zakotveno současné znění § 222 o. s. ř., neříká ničeho, a znění tohoto ustanovení nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co hodlal zákonodárce zakotvit. Při zpětvzetí se proto prosadí zákonná fikce, že právní moc nastala, jako kdyby k odvolání nedošlo. Jestliže žalobce své odvolání proti usnesení ze dne 1. 2. 2022, kterým byl odkázán k podání žaloby, vzal zpět, nabylo toto usnesení právní moci, jako kdyby k odvolání nedošlo, tedy 24. 2. 2022. Žaloba byla podána až 9. 6. 2022, tedy až po uplynutí dvouměsíční lhůty od právní moci usnesení pozůstalostního soudu, jde přitom o prekluzivní lhůtu, jak vyplývá z § 170 odst. 1 z. ř. s. a odkazujícího usnesení pozůstalostního soudu. Požadavek žalobce na teleologický výklad směřuje k neaplikování § 222 odst. 1 o. s. ř., jak již však bylo uvedeno, obsah tohoto ustanovení je jednoznačný a není třeba jej vykládat. Nelze, aby soud nahradil vůli zákonodárce a dovodil, že speciální ustanovení z. ř. s. oddalující právní moc rozhodnutí v případě zpětvzetí odvolání (§ 381 nebo § 396 z. ř. s.) je nutno obdobně použít i v případě pozůstalostního řízení, když zákonodárce do zákona o zvláštních řízeních soudních nic takového nevtělil. Neuvědomění si důsledků zpětvzetí nemůže jít k tíži žalovaných. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce o rozporu s procesní ekonomií (vycházející z argumentace žalobce, že by se mohl následně svých práv domáhat žalobou podle § 189 odst. 2 z. ř. s.). Uvedl, že je-li žaloba podána opožděně, vyplývá důsledek pozdního uplatnění z § 170 z. ř. s., tedy že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Žalobce se domáhá neaplikování § 170 odst. 2 z. ř. s., čímž by se toto ustanovení stalo obsoletním. Podle odvolacího soudu je argumentace žalobce ustanovením § 189 odst. 2 z. ř. s. problematická, neboť si lze jen stěží představit, že by se za nezměněných skutkových okolností mohl domáhat svého dědického práva podle § 189 odst. 2 z. ř. s. za situace, kdy žaloba z odkazu byla pro opožděnost zamítnuta (k tomu odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3719/2017 ve vztahu k předchozí právní úpravě).1. II. Dovolání a vyjádření k němu2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předně uvádí, že odvolání proti odkazovacímu usnesení pozůstalostního soudu vzal zpět z důvodu procesní ekonomie po seznámení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, z nějž plyne, že to, kdo byl odkázán k podání žaloby o určení dědického práva, nemá vliv na rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene v takovém řízení. Dovolatel tvrdí, že žalobu, kterou podal téhož dne, jako učinil zpětvzetí, podal včas, protože § 222 odst. 1 o. s. ř. na posuzovaný případ nedopadá, neboť jeho aplikace by byla v rozporu s jeho smyslem a účelem, a že ani případné pozdní podání žaloby nebrání projednání věci a není samo o sobě důvodem zamítnutí žaloby. K vymez