24 Cdo 2475/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2475/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2475/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2475.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dědické řízení Dotčené předpisy:§ 485 obč. zák. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 5. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1277/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2475/2021-290 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně S. Ž., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1024/66a, a žalovaných 1/ L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lenkou Zbytovskou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zahradní č. 1297, a 2/ M & M Reality Invest a.s., se sídlem v Ostravě, Nádražní č. 535/15, IČO 06048111, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova č. 302/13, o vydání dědictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 11/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2020, č. j. 18 Co 180/2019-241, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) částku 6 413 Kč k rukám Mgr. Lenky Zbytovské, advokátky se sídlem ve Zlíně, Zahradní č. 1297, a žalovanému 2) částku 6 413 Kč k rukám Mgr. Petera Harmečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Macharova č. 302/13. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 104 C 11/2017-170, zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem id. ½ v žalobě označených nemovitých věcí, movitých věcí a akcií, resp. uložení povinnosti k jejich vydání, s tvrzením, že je oprávněnou dědičkou po své babičce J. K., zemřelé dne 16. 4. 1997, podle závěti ze dne 5.1.1997, jejíž existence byla zjištěna v září 2015. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení § 485 odst. 1, § 101 odst. 1, § 105 a § 114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný v době smrti zůstavitelky (dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že bylo-li řízení o dědictví po J. K. skončeno usnesením o potvrzení nabytí veškerého majetku zůstavitelky jejímu synovi M. K., které nabylo právní moci dne 24. 11. 1997, o dodatečně objeveném majetku rozhodnuto usneseními, která nabyla právní moci dne 24. 3. 1998 a dne 9. 12. 1999, a žaloba byla podána dne 23. 1. 2017, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (která začala běžet po nabytí zletilosti žalobkyně 4. 8. 2001), pak s ohledem na vznesenou námitku promlčení (když nic nenasvědčuje tomu, že by tato námitka byla výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně), nemůže být žalobkyně ve věci úspěšná. Uvedl také, že ani skutečnost, že žalobkyně závěť nalezla až 17 let po pravomocném rozhodnutí soudu o dědictví, a nemohla tak objektivně svůj nárok uplatnit dříve, není zákonným důvodem pro stavení promlčecí doby. Dodal, že navíc se žalobkyně domáhá i vydání věcí, které v dědickém řízení nebyly projednány, a vlastnické právo k nim nebylo pozůstalému synovi potvrzeno. K odvolání žalobkyně odvolací Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9.2 2020, č. j. 18 Co 180/2019-241, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vycházel ze závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, který také správně právně zhodnotil. K odvolací námitce, že soud prvního stupně nerozhodl o celé žalobě, ale pouze o žalobě na vydání, nikoli i o žalobě na určení vlastnictví, odvolací soud uvedl, že z celého obsahu žalobou uplatněného nároku je třeba dospět k závěru, že žalobkyně uplatnila nárok podle ustanovení § 485 obč. zák., že jí šlo o vydání dědictví, které nabyl její otec (původní první žalovaný, který v průběhu odvolacího řízení zemřel), přičemž z tohoto právního důvodu žádá určení svého vlastnictví bytové jednotky a vydání dalších věcí. K námitce žalobkyně, že uplatnění námitek promlčení za strany žalovaných je jednáním v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odkázal na to, jak jsou dobré mravy a chování, které je s nimi v rozporu, chápány v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8 .2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 2004), a uzavřel, že z okolností, které byly zjištěny v průběhu řízení, nevyšlo najevo, že by cílem vznesené námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni, ani že by uplatnění námitky promlčení nemělo podstatu v samotném zákonném účelu ochrany právní jistoty a bránění práv k majetku, který původní žalovaný nabyl v dědickém řízení po své matce. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, „a to z důvodů ve smyslu § 237 o. s. ř., tedy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle jejího názoru nemohla překážka běhu promlčecí doby pominout dne 4. 8. 2001, když v té době neměla žádné povědomí o tom, že je dědicem, závěť byla nalezena až v září 2015. Lhůta uvedená v ustanovení § 105 ve spojení s § 101 obč. zák. by měla být vykládána jako lhůta subjektivní, opačný výklad je proti smyslu a účelu práva. Při hodnocení původním žalovaným 1) vznesené námitky promlčení se odvolací soud odchýlil od judikatury vyšších soudů, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, sp. zn. 21 Cdo 992/99, 2 Cdon 473/96, 25 Cdo 1839/2000, 26 Cdo 45/2010, a nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 446/04 a I. ÚS 643/04, a totéž platí i ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou 2), která se stala účastníkem řízení teprve poté, co se ona dozvěděla o úmyslu původního žalovaného 1) prodat žalované 2/) podstatnou část předmětu žaloby (bytovou jednotku č. XY k. ú. XY). Žalobkyně také podotýká, že „se ústavně zaručené vlastnické právo nepromlčuje a že aplikace promlčecí doby by v tomto případě naprosto popírala ústavně zaručené principy vlastnického práva, respektive práva dědického a podstaty občanského zákoníku, který shodně s právním názorem žalobkyně zcela bezpochyby posiluje institut vůle zůstavitele, respektive dědického práva dědiců“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určí, že žalobkyně je vlastníkem ideální poloviny dále označených nemovitých a movitých věcí. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že se plně ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Zákon č. 40/1964 Sb. hovoří zcela jasně, že právo dědice na vydání dědictví se promlčuje, a to v obecné tříleté lhůtě, která počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o dědictví. V případě nezletilých osob je stanovena výjimka pro počátek běhu promlčecí doby až ke dni dospělosti, nicméně ani v této lhůtě nedošlo k podání žaloby. I pokud by se teoreticky mělo připustit, že promlčecí doba začala běžet až od doby, kdy žalobkyně závěť našla, musela by prokázat, že to bylo v září 2015, jak tvrdí, v průběhu celého řízení však nenavrhovala žádné důkazy, které by tuto skutečnost prokazovaly. Dále uvedla, že pokud se nijak neprokázalo, že by měl M. K. v době dědického řízení informace o existenci závěti, nejednal proti své dceři a ničeho jí nezatajil. Argumentuje-li žalobkyně, že se jedná o zásah do jejího vlastnického práva, není to pravdou, neboť vlastníkem předmětu dědictví nikdy nebyla. Navíc M. K. ani nezdědil byt, jehož se žalobkyně žalobou domáhá, ale pouze družstevní práva k bytu, a pouze vlastním jednáním a případně doplacením dalších částek docílil toho, že mu byl byt převeden do osobního vlastnictví; v mezidobí byt prodal, když kvůli zdravotnímu stavu byl nucen změnit bydliště. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná 1) navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Žalovaná 2) sdělila, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který je zcela v souladu se zákonem a konstantní judikaturou a na jehož základě byla žaloba žalobkyně zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Připomíná, že zůstavitelka nebyla ke dni smrti vlastnicí nemovitostí, ke kterým žalobkyně žádá určit vlastnictví ve svůj prospěch, byla členkou družstva a předmětem dědění byl členský podíl ve stavebním bytovém družstvu, který rozhodnutím soudu nabyl původní žalovaný 1). Protože v současné době již