24 Cdo 2479/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2479/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2479/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2479.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědické řízení Dotčené předpisy:§ 170 předpisu č. 292/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:27. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2479/2024-368 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyň a) L. Š., zastoupené Mgr. Janem Černohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, b) E. K., zastoupené Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská č. 2073/20, a c) Z. Š., zastoupené Mgr. Zdeňkem Kahounem, advokátem se sídlem v Jesenici, Mladíkov č. 1045, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Lutišanem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova č. 709/5, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 76/2023, o dovolání všech tří žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024, č. j. 24 Co 54/2024-301, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024, č. j. 24 Co 54/2024-301, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 12. 2022, č. j. 34 D 200/2020-520, bylo žalobkyním uloženo, aby proti žalované podaly žalobu na určení, že jsou dědičkami po zůstaviteli I. K., zemřelém dne 20. 9. 2020, z prosté allografní závěti ze dne 15. 7. 2020. Takto podanou žalobu všech tří žalobkyň Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 21 C 76/2023-204, zamítl a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. 2. V tomto sporném řízení musely soudy zejména vyjasnit okolnosti pořízení prosté allografní závěti s datem 15. 7. 2020, jež byla předložena do pozůstalostního řízení po zůstaviteli. Ten zemřel jako ženatý s žalobkyní b) E. K. a zanechal jedinou dceru, žalovanou H. K. Prostá allografní závěť s datem 15. 7. 2020 byla sepsána na počítači, má být podepsána zůstavitelem a dvěma svědky závěti, T. P. a J. Z. V závěti zůstavitel za své dědice k veškerému svému majetku povolal žalobkyně, tedy svoji manželku, svoji nevlastní dceru žalobkyni c) Z. Š. a svoji nevlastní vnučku žalobkyni a) L. Š. Podíly byly vymezeny ve výši 40 % pro manželku, 35 % pro nevlastní dceru, 25 % pro nevlastní vnučku, s tím, že s vlastní dcerou (žalovanou) chce zůstavitel uzavřít dohodu o zřeknutí se dědictví za úplatu. Žalobkyně namítaly, že žalovaná není dcerou zůstavitele a že se svého dědického práva zřekla. 3. Ohledně osobního stavu žalované soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že pozůstalostní řízení a ani z něj vyplývající sporné řízení o určení sporné skutečnosti, nejsou řízeními, v nichž by soud mohl přezkoumávat otázky osobního stavu účastníka řízení. Z rodného listu žalované jednoznačně vyplývá, že zůstavitel byl otcem žalované. O osobním stavu žalované by mohl rozhodovat pouze soud v samostatném řízení, jehož výsledkem by byl rozsudek o osobním stavu, který by zavazoval každého, tedy i soud pro toto řízení. Žádné takové rozhodnutí soudu žalobkyněmi předloženo nebylo a nebylo ani tvrzeno, že by takové řízení, týkající se osobního stavu žalované, bylo soudem vedeno. 4. Pokud jde o platnost allografní závěti dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, že zůstavitel sice pravděpodobně podepsal dne 15. 7. 2020 listinu, kterou na počítači sepsala svědkyně Z., a že se na tuto listinu podepsali i oba svědci. Současně však měl soud prvního stupně za to, že oba svědci nebyli současně přítomni při prohlášení zůstavitele, že předmětná listina obsahuje jeho poslední vůli, jak předpokládá § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Tento skutkový závěr odůvodnil tím, že výpovědi obou svědků (J. Z. a T. P.) považuje za nevěrohodné (a rozporné s jejich předchozími výpověďmi) v části týkající se okolností, které by svědčily o tom, že svědci byli současně přítomni při prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že „zkoumaná listina není pro nedostatek formálních náležitostí prosté allografní závěti platným pořízením zůstavitele pro případ své smrti, ze kterého by pro žalobkyně vyplývalo dědické právo po tomto zůstaviteli“. 5. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 24 Co 54/2024-301, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval za potřebné svědky závěti sám vyslechnout. Podrobně však rozebral jednotlivé rozpory ve výpovědích svědků před pozůstalostním soudem, soudem prvního stupně a mezi výpověďmi svědků navzájem a shledal v takto podaných výpovědích svědků závěti tak zásadní rozdíly, vztahující se k okolnostem vzniku zkoumané listiny, jež způsobují ve svém důsledku to, že není možné na podkladě takto podaných výpovědí svědků závěti jednoznačně dospět k závěru o naplnění všech zákonem stanovených formálních náležitostí daného typu závěti. Kromě rozporů výpovědí v základní otázce okolností vzniku zkoumané listiny shledal odvolací soud důvod nevěrohodnosti výpovědi svědků v úzkých pracovních vztazích mezi samotnými svědky závěti, úzkých osobních vztazích mezi svědkem závěti T. P. a zůstavitelem, jakož i mezi svědkem závěti T. P. a žalobkyněmi. Nevěrohodnost dle odvolacího soudu prohlubuje i fakt, kdy (s jakým časovým odstupem od smrti zůstavitele a v jakých procesních souvislostech pozůstalostního řízení po zůstaviteli) se svědek závěti T. P. rozhodl poskytnout do pozůstalostního řízení projednávanou závěť. Závěť do pozůstalostního řízení předložila dne 4. 2. 2021 žalobkyně c), která ji měla obdržet od svědka T. P. Shodně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné závěti. 6. Z podnětu odvolání žalobkyň se odvolací soud vyjádřil i k otázce zřeknutí se dědického práva žalovanou. Mělo k němu dojít notářským zápisem, který byl se zůstavitelem sepsán dne 10. 9. 2020, ale žalovaná k němu přistoupila až dne 22. 9. 2020. Tedy dva dny po smrti zůstavitele. Dle odvolacího soudu posouzení tohoto notářského zápisu „nemá žádný vliv na otázku možného dědického práva žalobkyň z konkrétní závěti zůstavitele. Samozřejmě tato záležitost bude v pozůstalostním řízení zůstavitele řešena pro účely posouzení dědických práv po zůstaviteli ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců, jde-li o osoby manželky zůstavitele a dcery zůstavitele.“ 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání všechny tři žalobkyně. Žalobkyně a) odůvodnila přípustnost dovolání tím, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a zcela v rozporu s provedeným dokazováním“. Dále uvedla, že soud prvního stupně nikterak nezpochybňoval, že se svědci se zůstavitelem sešli a o závěti společně jednali. Naopak, toto soud prvního stupně označil za věrohodné. Žalobu pak zamítl pro pochybnosti ohledně existence prohlášení zůstavitele učiněného před dvěma svědky současně přítomnými, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Odvolací soud vyhodnotil výpovědi svědků závěti zcela jinak, v přímém rozporu s tím, co soud prvního stupně ani nesporoval, a to bez jakéhokoli zdůvodnění, resp. zcela odmítl provést sám výslechy svědků a z toho, co bylo svědky vypovězeno, došel k odlišným závěrům nežli soud prvního stupně. Konkrétně odvolací soud zcela zpochybnil samotný akt setkání zůstavitele a svědků za účelem naplnění zákonných požadavků pro pořízení allografní závěti. Takový postup dle žalobkyně a) odporuje judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/2019) i Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005). Shodně v dovolání argumentovaly i žalobkyně b) a c). Žalobkyně b) zdůvodnila přípustnost dovolání i tím, že s námitkou, že žalovaná se zřekla dědického práva, se odvolací soud vypořádal nesprávně. Odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010. Dle žalobkyně b) se soudy měly v tomto řízení (a nikoli až v řízení o pozůstalosti) zabývat otázkou dědické způsobilosti žalované. A to jak z pohledu jejího zřeknutí se dědického práva, tak z pohledu změn příjmení žalované a všech náležitostí jejího rodného listu. 8. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné p