24 Cdo 2763/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2763/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 11. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2763/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2763.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť allografní [ Závěť ] Dotčené předpisy:§ 476b obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 35 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 1. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 104/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2763/2022-452 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) M. K., narozené dne XY, bytem v XY, a b) G. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí č. 126, proti žalovaným 1) E. R., narozenému dne XY, bytem v XY, 2) M. Š., narozené dne XY, bytem v XY, 3) F. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, žalovaní 2) a 3) zastoupeni E. R., advokátem se sídlem v XY, 4) E. F., narozené dne XY, bytem v XY, 5) I. S., narozené dne XY, bytem v XY, 6) I. S., narozené dne XY, bytem v XY, 7) L. O., narozenému dne XY, bytem v XY, a 8) P. O., narozenému dne XY, bytem XY, žalovaní 7) a 8) zastoupeni L. Z., advokátem se sídlem v XY, jako procesním opatrovníkem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 143/2018, o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2021, č. j. 18 Co 225/2020-339, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2022, č. j. 18 Co 225/2020-399, takto: I. Dovolání žalobců a) a b) se zamítá. II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 7) a 8) společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 300 Kč k rukám České republiky – Okresního soudu Brno-venkov, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými 1) až 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V řízení o dědictví po A. M., zemřelé dne 15. 10. 2013, posledně bytem v XY, Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 9. 2. 2017, č. j. 21 D 1815/2013-373, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 18 Co 210/2017-429, odkázal „M. K., G. K., E. R., F. Š., M. Š., E. F., I. S., aby ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu Brno-venkov žalobu na určení, že jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 14. 9. 2013“, a to s tím, že žalobu je třeba podat proti zákonným dědicům panu L. O. a panu P. O., kterým by v případě, že závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2013 a ze dne 14. 12. 2011 nejsou platnými pořízeními pro případ smrti, připadlo celé dědictví, a v případě, že některý ze závětních dědiců žalobu nepodá, je třeba podat žalobu i proti tomuto závětnímu dědici. Žalobu byli povinni podat z důvodu, že „mezi účastníky řízení došlo ke skutkovému sporu o dědické právo“, a to ohledně otázky, zda zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevila či neprojevila, že listina (závěť sepsaná dne 14. 9. 2013) obsahuje její poslední vůli. Vzhledem k tomu, že soud v dědickém řízení dospěl k závěru, že „jako méně pravděpodobné“ se jeví dědické právo dědiců ze závěti sepsané dne 14. 9. 2013, odkázal tyto účastníky řízení k „prokázání pravdivosti jejich tvrzení, že byly naplněny v dané věci formální požadavky ustanovení § 476b zák. č. 40/1964 Sb.“. M. K. a G. K. se poté žalobou podanou dne 19. 6. 2018 u Okresního soudu Brno-venkov domáhali určení, že jsou dědici zůstavitelky ze závěti datované dne 14. 9. 2013. Uvedli, že v dědickém řízení po zůstavitelce byla žalovanými 7) a 8) vznesena námitka neplatnosti závěti sepsané zůstavitelkou dne 14. 9. 2013 z důvodu „údajného nedodržení náležitostí závěti“, zejména nesplnění podmínky současné přítomnosti obou svědkyň závěti při podpisu a realizaci výslovného projevu vůle zůstavitelky, že závěť obsahuje její skutečnou vůli, a to přestože předmětná závěť „byla zůstavitelkou A. M. pořízena platně“, a proto „jsou platnými závětními dědici po zůstavitelce“, stejně jako žalovaní 1) až 6), s nimiž nemají žádný spor o platnosti závěti a kteří také trvali na tom, že předmětná závěť je platná. Žalobci souhlasili pouze s tím, že předmětná závěť musí být neplatná vůči žalovanému 1), když svědkyní závěti byla jeho manželka I. R. Podle žalobců náležitostí allografní závěti je, že se zůstavitel musí podepsat vlastní rukou, že musí před dvěma současně přítomnými svědky výslovně projevit, že listina je jeho poslední vůlí a konečně svědci se musí na závěť podepsat, přičemž „zákon nikde nestanovuje, v jakém pořadí musí být tyto náležitosti splněny, pokud se tak každopádně stane v bezprostřední časové souvislosti“, a všechny tři náležitosti „v případě předmětné závěti splněny byly“, neboť „zůstavitelka závěť skutečně podepsala“ a „na závěť se jako závětní svědkyně podepsaly I. R. a M. S.“, za nepodstatné žalobci považovali, „zda podpis na závěť připojila zůstavitelka za současné přítomnosti obou závětních svědkyň“, a naopak za podstatné a nezpochybnitelné, že „zůstavitelka před oběma závětními svědkyněmi prohlásila, že se jedná o její pravou vůli“. Dále také uvedli, že zůstavitelka „již dlouhou dobu měla úmysl dotčený byt vymezený v závěti z 14. 9. 2013 žalobcům odkázat“ a „už v minulosti jim na základě předchozí závěti z 12. 12. 2011 (správně jde o závěť z 14. 12. 2011) jiný byt (který ovšem mezitím ještě za svého života prodala) také odkázala“, a tedy „poslední vůli ze dne 14. 9. 2013 tak projevila po zralé úvaze“, a že z protokolů soudního komisaře, při kterých tento vyslýchal v rozporu s občanským soudním řádem ať svědkyně závěti, případně některé další osoby, „není možné vyjít“. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 34 C 143/2018-255, ve spojení s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 9. 2020, č. j. 34 C 143/2019-289, žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu. Dospěl k závěru, že formální náležitost, tj. že zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky prohlásila, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, „splněna nebyla“, a že námitky žalobců týkající se postupu notáře v dědickém řízení nejsou důvodné, neboť „soudní komisař má v řízení o dědictví postavení soudu prvního stupně a možnost provádět dokazování je standardním postupem“ a „z protokolů o výslechu závětních svědkyň nevyplývá, že by soudním komisařem nebyly poučeny“, a tyto protokoly ani „nemají formální vady“. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru o nevěrohodnosti svědkyň předmětné závěti zůstavitelky z důvodu, že „skutečnosti uváděné svědkyněmi jsou odlišné od obsahu jejich výpovědi před soudním komisařem, aniž by toto svědkyně dokázaly relevantně zdůvodnit“, a obsah jejich výpovědí „je dále v rozporu s výpovědí svědka J. N., kterou soud považuje za logickou a konzistentní“, přičemž tento svědek „není na výsledku sporu sám jakkoliv zainteresován“. Podle názoru soudu prvního stupně se ani v případě prohlášení zůstavitelky, ke kterému mělo údajně dojít v kuchyni bytu zůstavitelky, že její ´poslední vůlí je, aby žalobcům odkázala byt´ (výpověď I. R.) a že ´její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům´ (výpověď M. S.), „nejedná o prohlášení vyžadované právní úpravou ustanovení § 476b občanského zákoníku“, neboť toto ustanovení uvádí jako jednu z náležitostí závěti nesepsané vlastní rukou zůstavitele výslovný projev zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a dovodil, že „projev musí zůstavitel učinit nikoliv ve vztahu ke způsobu, jakým hodlá v závěti se svým majetkem naložit, ale ve vztahu ke konkrétní listině“, a přestože mohou být náležitosti závěti dle ustanovení § 476b občanského zákoníku splněny v různém pořadí, „stěží by zůstavitelka mohla prohlašovat, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, aniž by se s obsahem listiny sama seznámila“. Poté, co soud prvního stupně dále uzavřel, že při posuzování náležitosti závěti ve vztahu k formálním zákonným požadavkům nelze provádět výklad ve prospěch platnosti právního jednání či hodnotit platnost závěti z hlediska ústavních principů smluvní autonomie a hlediska samotného obsahu, neboť splnění všech zákonných náležitostí závěti „není pouhou banalitou“, ale „základním předpokladem pro platnost závěti zůstavitelky“, a „je nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti o tom, že zůstavitel v listině uved