24 Cdo 2771/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2771/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2771/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2771.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společná domácnost Dědění Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 475 odst. 1 obč. zák. § 1636 odst. 1 o. z. § 1637 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2771/2024-511 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. Š., zastoupené Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská č. 769/18, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovu Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915/24, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 205/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2024, č. j. 84 Co 225/2023-453, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Zázvorkové Malé, advokátky se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915/24. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 84 Co 225/2023 -453, potvrdil ve výrocích I. a II. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 6. 2023, č. j. 9 C 205/2019-425, jímž okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po M. M. K., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“), a to jako spolužijící osoba ve druhé třídě dědiců, a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 88 422 Kč k rukám právní zástupkyně žalované. Krajský soud rovněž změnil rozsudek okresního soudu potud, že výše nákladů, které má žalobkyně uhradit státu, činí namísto částky 2 653 Kč částku 4 407,73 Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 288 Kč k rukám její právní zástupkyně. Poté co krajský soud jako soud odvolací uvedl, že okresní soud správně vyložil pojem společná domácnost a správně se zabýval tím, zda v posledním roce před smrtí zůstavitele žalobkyně a zůstavitel společnou domácnost stále vedli, že za tímto účelem okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž řádným způsobem hodnotil provedené důkazy, uzavřel, že lze souhlasit s okresním soudem, že žalobkyně a zůstavitel od léta 2018 nevedli společnou domácnost, nehospodařili již bez rozlišování společně se svými příjmy a neprováděli společné obstarávání společných potřeb, když bylo bez nejmenších pochybností prokázáno, že byť v letech 2004-2005 až nejméně do roku 2017 žalobkyně spolu se zůstavitelem žila v partnerském vztahu, včetně vedení intimního života (jako druh – družka), v průběhu roku 2018 však navázala intimní vztah s jiným mužem, se kterým zplodila potomka, přičemž o těchto skutečnostech informovala zůstavitele a ten v důsledku této znalosti ukončil se žalobkyní intimní soužití, rozhodl se nemovitost v XY prodat a se žalobkyní se dohodl na tom, že nemovitost do konce roku 2018 opustí. Z výpovědi samotné žalobkyně přitom vyplývá, že se po uplynutí tří až čtyř týdnů od smrti zůstavitele odstěhovala k otci svého tehdy ještě nenarozeného dítěte, z oddacího listu předloženého v průběhu řízení se dále podává, že s ním žalobkyně již cca dva měsíce po úmrtí zůstavitele uzavřela manželství. 2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „při svém rozhodování ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné závěry a pochybil tak při určení, že není zákonnou dědičkou po zůstaviteli“. Poukazuje na to, jak je společná domácnost definována podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a vyslovuje přesvědčení, že „je nepochybné, že se zůstavitelem vedli společnou domácnost a žili spolu jako by byli manželé“, byť jejich vztah „prošel určitým vývojem, který byl bezesporu ovlivněn profesním postavením zůstavitele jako církevního hodnostáře a těhotenstvím žalobkyně v létě roku 2018 s jiným mužem“ (přičemž tvrdí, že informace o vztahu sdíleli se třetími osobami jen naprosto výjimečně, a to právě z obavy, aby to negativně neovlivnilo církevní kariéru zůstavitele) . O tom podle ní svědčí zejména to, že „byla v domě zůstavitele č.p. XY v obci XY na adrese XY, hlášena k trvalému pobytu od 10. 2. 2010 až do úmrtí zůstavitele“, že „hradila prostřednictví SIPO na uvedené adrese v XY zálohy na elektřinu, telekomunikační služby a pojistné, a to i v letech 2017 a 2018, včetně poplatků za svoz odpadu“, že „se podílela na splácení úvěru Českomoravské stavební spořitelny, a. s., a to již od roku 2010 do roku 2018“, když „hypoteční úvěr je vždy nutné hradit z účtu, který je smluven přímo s bankou“ (tj. v posuzovaném případě z účtu zůstavitele), že „při hospitalizaci zůstavitele dne 29. 10. 2018 ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady je uvedena jako jeho přítelkyně s tím, že pro účely řízení o vyslovení souhlasu s převzetím zůstavitele do zdravotního ústavu byla jmenována opatrovníkem zůstavitele“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, věc mu vrátil k novému projednání a aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť nemá dostatek finančních prostředků ani žádný hodnotný majetek, jehož prodejem by získala finanční prostředky na náhradu nákladů řízení žalované. 3. Žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout, neboť má za to, že „žalobkyně pouze polemizuje se skutkovými závěry krajského i okresního soudu a opakuje svá tvrzení“. Poukazuje mimo jiné na to, že „v dědickém řízení žalobkyně uplatnila za zůstavitelem pohledávky v celkové výši 689 553 Kč, např. i tvrzený příspěvek na splácení úvěru zůstavitele u Českomoravské stavební spořitelny, a. s.“. K tomuto tvrzení žalovaná navrhuje jako důkaz „usnesení o vypořádání dědictví po zůstaviteli, které bylo vydáno až po právní moci rozhodnutí ve věci, ve které je podáno dovolání žalobkyně“. 4. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 5. Dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že nežila se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu nepečovala o společnou domácnost, a tedy že nedošlo k naplnění skutkové podstaty pro dědění ve druhé třídě dědiců podle ustanovení § 1636 odst. 1 o. z., (naopak) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstarává