24 Cdo 3314/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3314/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2021 Spisová značka:24 Cdo 3314/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3314.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Popření otcovství Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 793 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 12. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3314/2020-113 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci navrhovatele M. Z., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti matce I. M., narozené dne XY, bytem v XY, a nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 20, se sídlem Úřadu městské části v Praze 9, Jívanská č. 647/10, o určení a popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 65 Nc 1620/2018, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 13 Co 434/2019-101, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Návrhem ze dne 24. 10. 2018 se navrhovatel domáhal určení jeho otcovství k nezletilé AAAAA, a následně se rozšířením návrhu domáhal také určení, že D. M. není otcem nezletilé, neboť v období po podání této žaloby učinila matka nezletilé s D. M. před matričním úřadem souhlasné prohlášení o určení otcovství. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 65 Nc 1620/2018-79, zamítl návrh na určení, že navrhovatel je otcem nezletilé AAAAA (výrok I.), výrokem II. „zamítl řízení o návrhu na určení, že navrhovatel je otcem AAAAA“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že navrhovatel se s matkou nezletilé intimně stýkal od prosince 2017 do března 2018, kdy odešel ze společného bydlení. Někdy v průběhu ledna 2018 se dozvěděl o těhotenství matky nezletilé. Ta mu sdělila, že dítě je jeho, ale poté, co odešel ze společného bydlení, mu sdělila, že dítě zřejmě není jeho. Matka nezletilé se nyní domnívá, že biologickým otcem nezletilé je její současný přítel D. M., vzniklou situaci mu sdělila po odchodu navrhovatele ze společné domácnosti, včetně toho, že dítě je zřejmě jeho a nikoli navrhovatele. Současný přítel se k ní vrátil v 7. měsíci těhotenství, od té doby žijí společně, fungují jako rodina, zabezpečuje je po všech stránkách. Proto také učinili dne 4. 2. 2019 souhlasné prohlášení, což zamýšleli již dříve, D. M. je nyní zapsán v rodném listě nezletilé jako její otec, sám je také přesvědčen, že je otcem nezletilé. K době kritické pro početí matka nezletilé s jejím současným přítelem uvedli, že měli intimní styky od léta 2017 do ledna nebo února 2018, kdy se vídali 2 – 3x do měsíce, neboť současný přítel v té době pracoval v Německu, vážný vztah však tehdy neměli. Soud dospěl k právnímu posouzení, že D. M. se stal otcem na základě souhlasného prohlášení podle ustanovení § 779 odst. 1 o. z., přičemž se jedná o ustanovení kogentní, skutečnost biologického otcovství je v takovém případě irelevantní. I pokud by navrhovatel byl biologickým otcem, je nutné respektovat, že otec je nyní v rodném listě dítěte zapsán, a proto mu náleží veškerá práva a povinnosti otce dítěte. Ke změně zápisu otce by mohlo dojít, jen pokud by bylo otcovství popřeno. Aktivní legitimaci k popření otcovství má jen matka a manžel matky (zde je však matka svobodná), k popření otcovství však nedošlo a žádný z matrikových rodičů se popření nedomáhá. Z důvodu nedostatku aktivní legitimace soud neshledal jako důvodný ani návrh navrhovatele na zahájení řízení o popření otcovství matrikového otce, popřípadě též za významné pro rozhodnutí nepovažoval soud ani zkoumání, zda souhlasné prohlášení nepředstavuje simulované právní jednání, jak navrhoval navrhovatel, matrikoví rodiče se neplatnosti tohoto prohlášení nedovolávali. K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 13 Co 434/2019-101, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že řízení o návrhu na určení, že navrhovatel je otcem nezletilé, se zastavuje, a výrok II. změnil tak, že se zamítá návrh na určení, že D. M. není otcem nezletilé, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že jde-li o návrh na určení otcovství, navrhovateli musí být zřejmé, že nelze určit otcovství rozhodnutím soudu tam, kde již otcovství jiným právem předvídaným způsobem určeno bylo. Určení otcovství by připadalo v úvahu pouze v případě jeho předchozího popření, k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/2016. Následkem určení otcovství souhlasným prohlášením však odpadl důvod pro vedení dříve zahájeného řízení o určení otcovství, proto je nutné řízení o takovém návrhu podle ustanovení § 16 z. ř. s. zastavit a nikoliv návrh zamítnout. Závěru soudu I. stupně, že navrhovatel není aktivně legitimován k popření otcovství právního otce, není co vytknout, neboť vychází z výslovného textu zákona. Odvolací soud proto pouze změnil deficitní formulaci druhého výroku soudu prvního stupně, který rozhodl, že „se zamítá řízení o návrhu“, a to tak, že zamítl návrh sám. Z hlediska uvedeného považoval odvolací soud další námitky za bezpředmětné, nad rámec uvedeného však doplnil, že z navrhovatelem citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/17 nevyplývá, že by v řízení, v němž navrhovatel z důvodu absence aktivní legitimace nemůže být úspěšný, měl být obstaráván posudek ke zjištění biologického otcovství. Smyslem soudního řízení je projednání a rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci, nikoli obstarání důkazů pro případné zahájení (dalšího) řízení podle ustanovení § 793 o. z. Pokud má navrhovatel za to, že by mělo být postupováno podle tohoto ustanovení, nechť v tomto ohledu učiní podnět vůči příslušnému soudu. Navrhovateli lze pouze přisvědčit, že soud I. stupně měl rozhodnout o jeho návrhu na přistoupení matrikového otce do řízení, pouhé vypořádání se s tímto návrhem během jednání soudu nelze akceptovat. Uvedeným postupem však řízení nebylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť i za účasti matrikového otce by výsledek nemohl být jiný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost dovozuje tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, „či má být posouzena jinak, pokud shledá dovolací soud nesprávnou aplikaci právních předpisů z předcházejících rozhodnutí ve věci jako správnou“. Dovolatel dále konstatuje, že dovolací soud může zasáhnout také tehdy, bylo-li v průběhu řízení porušeno právo na spravedlivý proces. V této souvislosti dovolatel namítá opomenutí „některých důkazů“. Dovolatel zdůrazňuje potřebu souladu právního a biologického otcovství, k tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 298/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/09. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že nelze určit otcovství tam, kde již právem předvídaným způsobem určeno bylo, neboť každý případ je zapotřebí posuzovat individuálně, a v projednávané věci nelze bez pochyb tvrdit, že nebyly přítomny jevy jako je podvod, lest, vědomá snaha eliminovat právo putativního otce na rodinný život. Soudy se nezabývaly tím, že souhlasné prohlášení bylo učiněno až po podání žaloby. Sdělení odvolacího soudu ohledně podání podnětu podle ustanovení § 793 o. z. považuje za alibistické, má za to, že byly splněny předpoklady k tomu, aby soud ex offo podle ustanovení § 793 o. z. zahájil řízení o popření otcovství. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1467/18 a uvádí, že v řízení podle ustanovení § 793 o. z. se může soud rozhodnout prověřit biologické otcovství dítěte provedením testu DNA. Dovolatel rovněž poukazuje na Úmluvu o právech dítěte a na nejlepší zájem dítěte a právo dítěte znát své rodiče. Soudy nezohlednily názor kolizního opatrovníka, který souhlasil s návrhem na provedení testu DNA. Závěrem namítá rozpor s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, k právu putativního otce domáhat se určení otcovství zmiňuje rozhodnutí ESLP ve věci Keegan v. Irsko. Práva putativního otce nesmí být zkrácena možností kohokoli učinit libovolně prohlášení o určení otcovství. Navrhuje proto napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího s