24 Cdo 3642/2021 – Nejvyšší soud

24 Cdo 3642/2021-682 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. P., narozené XY, zemřelé dne 24. ledna 2019, posledně bytem XY, za účasti 1) J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, 2) J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická č. 405/3, 3) A. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, 4) G. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, a 5) správce pozůstalosti M. E., advokáta se sídlem XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 195/2019, o dovoláních 1) J. P. a 5) M. E. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č.j. 29 Co 350/2020-592, takto: Dovolání J. P. a M. E. se zamítají. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po Věře Příhodové, zemřelé dne 24.1.2019 (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.2.2019 č.j. 32 D 195/2019-3. Zůstavitelka zemřela se zanecháním holografní závěti ze dne 7.8.2018, jíž ustanovila svými dědičkami rovným dílem G. B. a A. F. a současně vydědila své dva pozůstalé syny J. P. a J. K., kteří prohlásili, že závěť neuznávají za pravou a platnou. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 4.7.2019 č.j. 32 D 195/2019-294 ustanovil správcem celé pozůstalosti advokáta M. E. Následně týž soud usnesením ze dne 15.7.2019 č.j. 32 D 195/2019-299, ve znění opravného usnesení ze dne 22.7.2019 č.j. 32 D 195/2019-304, řízení o pozůstalosti přerušil a uložil pozůstalým synům J. P. a J. K., aby ve lhůtě dvou měsíců podali u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti G. B. a A. F. žalobu na určení, že závětí vydědění žalobci jsou dědici ze zákona, a že žalované nejsou dědičkami ze závěti zůstavitelky ze dne 7.8.2018. Tato žaloba byla podána dne 18.8.2019, řízení o určení dědického práva probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 190/2019 a doposud nebylo pravomocně skončeno. V mezidobí správce pozůstalosti dopisem ze dne 29.4.2020 a při jednání dne 13.8.2020 požádal soud, aby mu udělil souhlas s prodejem nemovitých věcí patřících do pozůstalosti, včetně jejich vnitřního vybavení, za účelem nezbytného krytí výloh spojených s činností správce pozůstalosti a se zjištěním majetku patřícího do pozůstalosti. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18.8.2020 č.j. 32 D 195/2019-521 udělil správci pozůstalosti souhlas, aby prodal movité věci náležející do pozůstalosti, specifikované ve výroku I. usnesení, a to prodejem mimo dražbu, za nejvyšší nabídku, minimálně však za ceny uvedené ve znaleckém posudku (výrok. I.), a současně udělil správci pozůstalosti souhlas, aby společně ve veřejné dražbě dobrovolné za cenu stanovenou ve znaleckých posudcích prodal nemovité věci patřící do pozůstalosti, specifikované ve výroku II. bodu 1 usnesení (nemovitá kulturní památka – bytový dům č.p. XY a pozemek v památkové rezervaci, obec XY, k.ú. XY), a dále ve výroku II. bodu 2. (na str. 2 až 13) usnesení specifikované movité věci, které tvoří ostatní zařízení a vybavení uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně vycházel ze sdělení správce pozůstalosti, že do dědického řízení přihlášený věřitel pan T. svou uplatněnou pohledávku ve výši 26,6 mil. Kč, která je zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem patřícím do pozůstalosti, postoupil společnosti IFIS, pohledávkový fond, kdy část nároku představující jistinu ve výši 17,3 mil. Kč je úročena sazbou 0,07% denně, tedy měsíční úrok činí cca 360.000,- Kč (cca 4,4 mil Kč ročně). Účastníci se shodli na řešení situace prodejem nemovitých věci spolu s jejich vybavením za účelem eliminace dalšího narůstání dluhu, aby se předešlo dalšímu znehodnocování pozůstalosti, a v průběhu řízení se nakonec shodli i na tom, jakým způsobem má být tento majetek (památkově chráněný bytový dům v XY na XY, spolu s jeho starožitným vybavením), jehož cena zřejmě přesahuje 100 mil. Kč, zpeněžen; neshoda zůstala pouze ohledně separátního prodeje 20ti vybraných movitých věcí za účelem získání prostředků na správu pozůstalosti do doby, než bude prodána nemovitost, který si (oproti pozůstalým synům) nepřejí G. B. a A. F. Za daného stavu soud prvního stupně „zejména s ohledem na skutečnost, že předmětem pozůstalosti nejsou žádné finanční prostředky, kterými by bylo možno jednak pokrýt náklady spojené s úhradou nákladů správy pozůstalosti a dále uhradit pohledávku zástavního věřitele IFIS, pohledávkový fond, a s ohledem na skutečnost, že není pravděpodobné brzké ukončení pozůstalostního řízení“, souhlas s prodejem věcí patřících do pozůstalosti udělil. K odvolání 3) A. F. a 4) G. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2020 č.j. 29 Co 350/2020-592 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se správci pozůstalosti souhlas s prodejem movitých a nemovitých věcí náležejících do pozůstalosti po zůstavitelce, uvedených ve výrocích I. a II., neuděluje. Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 1678 odst. 1, § 1679 a § 1680 o.z. zdůraznil, že v poměrech dané věci je vedeno řízení na základě žaloby pozůstalých synů J. P. a J. K. (jejichž dědické právo bylo se zřetelem k okolnostem případu posouzeno jako nejslabší), na určení, že závětí vydědění potomci zůstavitelky jsou dědici ze zákona a že účastnice pozůstalostního řízení A. F. a G. B. nejsou dědičkami ze závěti zůstavitelky ze dne 7.8.2018, a že vzhledem k uvedenému si dědická práva účastníků pozůstalostního řízení odporují. Jestliže za daného procesního stavu obě odvolatelky (A. F. a G. B.) nesouhlasí s prodejem movitých a nemovitých věcí náležejících do pozůstalosti způsoby vymezenými ve výrocích I. a II. usnesení soudu prvního stupně „s poukazem na zájem o jejich nabytí do svého (spolu)vlastnictví a na znehodnocení ceny nemovitosti, bude-li prodávána samostatně bez věcí movitých, které tvoří součást jejího vybavení, a to i při vědomosti o existenci narůstající pohledávky věřitele“, jedná se podle názoru odvolacího soudu „o námitky opodstatněné, představující jejich svobodnou volbu ve vztahu k nakládání s pozůstalostí“. Nesouhlas se podle mínění odvolacího soudu „jeví důvodným i proto, že k vyřešení sporu o dědické právo, příp. k uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky pozůstalostního řízení může dojít dříve, než by byl dokončen navržený (ale již nevratný) prodej všech movitých a nemovitých věcí, aniž by v takovém okamžiku byly zajištěny dostatečné prostředky na úhradu pohledávky přihlášené do pozůstalosti“. Protože je třeba přihlédnout i k tomu, že A. F. hradí náklady spojené s provozem předmětné nemovitosti a je připravena nést i náklady na krytí výloh spojených s činností správce pozůstalosti a zajištění majetku, odvolací soud na rozdíl do soudu prvního stupně návrh správce pozůstalosti na prodej movitých a nemovitých věcí patřících do pozůstalosti neshledal opodstatněným. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání pozůstalý syn J. P. a správce pozůstalosti M. E. Pozůstalý syn zpochybnil úvahu odvolacího soudu, že v případě neshody potenciálních dědiců je soud oprávněn udělit správci pozůstalosti souhlas k úkonu přesahujícímu rozsah prosté správy podle ustanovení § 1679 odst. 2 o.z. „pouze za předpokladu souhlasu všech v úvahu přicházejících dědiců, a to i za situace, kdy stanovisko některých z nich může být v rozporu se zájmem na zachování hodnoty spravovaného majetku“. S poukazem na ustanovení § 1408 odst. 2 o.z. (podle kterého souhlas ke zcizení majetku správce nepotřebuje, je-li pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě), dovozoval, že znehodnocování pozůstalosti o 4,4 mil. Kč ročně „lze bezpochyby považovat za rychlou ztrátu hodnoty“, a že pokud by za této situace správce dědictví mohl věci tvořící pozůstalost prodat i bez souhlasu beneficienta/soudu, „tím spíše by mu měl být takový souhlas udělen soudem“. Podle jeho názoru správce pozůstalosti postupoval s péčí řádného hospodáře, když za situace, kdy nelze předem odhadnout předpokládanou dobu skončení řízení o pozůstalosti, podal k soudu návrh na vyslovení souhlasu s prodejem (části) pozůstalostního majetku za účelem získání prostředků k úhradě „rapidně narůstajících dluhů tížících pozůstalost“. Odvolací soud však svým rozhodnutím znemožnil správci pozůstalosti plnění jeho zákonné povinnosti péče řádného hospodáře a dovolatele postavil do situace, „kdy by měl jako potenciální dědic bez jakékoli možnosti obrany toliko přihlížet dalšímu značnému zadlužování a znehodnocování pozůstalosti, vyvolaného obstrukční procesní strategií závětních dědiček“. Prodejem pozůstalostního majetku „by se sice změnil charakter spravovaného majetku, nicméně byla by ve prospěch beneficientů – dědiců uchována jeho hodnota“. Odvolací soud při svém rozhodování měl proto zvažovat zejména ekonom