24 Cdo 862/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 862/2025-388 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného P. V., zastoupeného procesním opatrovníkem Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem v Litvínově, Janáčkova č. 317, za účasti hmotněprávního opatrovníka města Lom, se sídlem městského úřadu v Lomu, nám. Republiky č. 13/5, o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 20 Nc 13032/2021, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. září 2024, č. j. 13 Co 190/2024-272, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. května 2024, č. j. 20 Nc 13032/2021-204, takto: I. Dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. září 2024, č. j. 13 Co 190/2024-272, se odmítá; jinak se řízení o dovolání posuzovaného zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Nc 13032/2021-204, byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti tak, že není schopen samostatně nakládat s finanční hotovostí přesahující částku 15 000 Kč měsíčně; že není schopen samostatně nakládat s majetkem převyšujícím hodnotu 15 000 Kč a zavazovat, spravovat svůj nebo cizí majetek; že není schopen samostatně uzavírat písemné smlouvy, smlouvy o finančních službách a smlouvy zavazující k opakujícím se plněním, distanční smlouvy; že není schopen samostatně posoudit přijetí nebo odmítnutí zdravotní péče a zdravotních služeb; že není schopen samostatně udělit či neudělit souhlas s umístěním v ústavu zdravotní péče a se zásahem do své duševní a tělesné integrity v souvislosti se svým zdravotním stavem (výrok I.). Dále soud prvního stupně omezil svéprávnost posuzovaného v uvedeném rozsahu na dobu dvou let od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), jmenoval opatrovníkem posuzovaného město Lom (výrok III.) a ve výrocích IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění soud prvního stupně nejprve shrnul provedené důkazy a svá skutková zjištění a uzavřel, že „je na místě omezit svéprávnost posuzovaného“, že „míra samostatnosti posuzovaného je vysoká“ a proto „této skutečnosti soud přizpůsobil nastavený rozsah omezení svéprávnosti“, že „hlavní účel omezení svéprávnosti posuzovaného spatřuje ve zdravotní oblasti, kde toto omezení umožní opatrovníkovi zajistit prvotní hospitalizaci posuzovaného (s předpokladem následného udělení souhlasu s léčbou soudem)“ a že „s ohledem na vyjádření znalce, týkajícího se prognózy, soud ve snaze maximálně šetřit práva posuzovaného stanovil omezení jeho svéprávnosti na dobu dvou let, během kterých by se měl pozitivně projevit účinek léčby“. 2. K odvolání posuzovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 13 Co 190/2024-272, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud poté, co doplnil skutková zjištění o aktuální údaje o posuzovaném, uvedl zejména, že „z provedeného dokazování vyplývá, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to paranoidní schizofrenií“, že „bylo prokázáno, že u posuzovaného jsou dány zákonné důvody pro omezení svéprávnosti, a to v nezbytném rozsahu“, že „takový postup je nutný s ohledem na ochranu zájmů posuzovaného, neboť v opačném případě by mu hrozila závažná újma“ a že „mírnější, nebo méně omezující opatření jsou v případě posuzovaného nedostatečná, resp. nepřicházejí ani v úvahu, protože posuzovaný nemá na svůj zdravotní stav náhled a léčbu odmítá“. Odvolací soud se proto „ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který posuzovaného omezil pouze, a právě v těch oblastech života, resp. při těch právních jednáních, specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kde v případě, že by posuzovaný nebyl omezen ve svéprávnosti, mu reálně hrozí závažná újma, a to negativním výčtem právních jednání, kterých posuzovaný sám není schopen“. Dále odvolací soud konstatoval, že „v důsledku duševní poruchy by si posuzovaný mohl přivodit závažnou újmu při nakládání s finančními prostředky převyšujícími částku 15 000 Kč měsíčně, spočívající ve vzniku dalších dlužných částek, jakož i jejich příslušenství a nákladů na jejich vymáhání, čehož dokladem jsou probíhající exekuční řízení posuzovaného“, že „rozsah takového omezení odpovídá míře snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností posuzovaného i míře jeho možné zneužitelnosti“, že tomuto závěru odpovídá i omezení posuzovaného v možnosti uzavírat písemné smlouvy, neboť jeho majetek a jeho příjmy jsou již exekučně postiženy a nadto by se mohl posuzovaný neuváženě více zadlužit, případně k tomu být zneužit, a že „shledal také na straně posuzovaného důvod k omezení svéprávnosti ohledně schopnosti posouzení k přijetí nebo odmítnutí zdravotní péče a zdravotních služeb a k udělení nebo neudělení souhlasu s umístěním v ústavu zdravotnické péče a se zásahem do své duševní a tělesné integrity“, když poukázal na „zjištěný zdravotní stav posuzovaného, způsob jeho života, jeho vnímání sociální reality a zejména (chybějící) náhled na vlastní nemoc a potřebu léčby“. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 13 Co 190/2024-272, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Nc 13032/2021-204, podal posuzovaný prostřednictvím svého procesního opatrovníka včasné dovolání. Namítl zejména, že spatřuje podstatnou vadu řízení v tom, že bylo porušeno jeho právo na řádné projednání věci před soudy obou stupňů, a to i právo při jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, které jsou jedním z pilířů práva na spravedlivý proces, že soudy ignorovaly požadavek dovolatele na provedení důkazu výpisy z bank v České republice a Spolkové republice Německo, kde pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná, a na doplnění znaleckého posudku a že mu nebylo umožněno předložení listinných důkazů k věci samé, ačkoli tyto listiny měl vždy při sobě na jednáních soudů, avšak je nemohl předestřít. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Nc 13032/2021-204, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 13 Co 190/2024-272, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud řízení o dovolání posuzovaného proti rozsudku okresního soudu podle ustanovení § 243b a § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Dále se již proto zabýval pouze dovoláním posuzovaného podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. 7. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné, tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citac