24 Cdo 947/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 947/2025-196 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Šimákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannovo náměstí č. 770/8, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská č. 112/23, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 27 C 38/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 84 Co 391/2024-161, č. j. 84 Co 392/2024-161, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Pražáka, advokáta se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská č. 112/23. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 84 Co 391/2024-161, č. j. 84 Co 392/2024-161, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 9. 2023, č. j. 27 C 38/2022-103, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 5. 2024, č. j. 27 C 38/2022-139, jímž okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti po E. K., zemřelé dne 10. 6. 2020 (dále též jen „zůstavitelka“), a to jako spolužijící osoba ve třetí třídě dědiců, a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 10 145 Kč k rukám právního zástupce žalované. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala určení dědického práva, aniž by k tomu byla odkázána soudem projednávajícím pozůstalost, je podle odvolacího soudu předpokladem k projednání takové žaloby tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jelikož soud prvního stupně ponechal otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení stranou [pozn.: pokud se zabýval zejména tvrzeními žalobkyně o neplatnosti závěti (pro nezpůsobilost zůstavitelky k jejímu pořízení) a o dědické nezpůsobilosti žalované], odvolací soud vedl žalobkyni zejména k upřesnění a doplnění jejích tvrzení, že je z důvodu vedení společné domácnosti se zůstavitelkou její zákonnou dědičkou. Podle odvolacího soudu bylo z tvrzení žalobkyně možno uzavřít, že žalobkyně a zůstavitelka spolu ve společné domácnosti nežily, neboť spolu nebydlely, ani netvořily spotřební společenství trvalé povahy, když každá hospodařila samostatně, a že tedy péče žalobkyně o zůstavitelku v době jednoho roku až šesti měsíců před smrtí zůstavitelky měla charakter občanské výpomoci. Dospěl k závěru, že jelikož je již z tvrzení žalobkyně zřejmé, že tato by se ani v případě, pokud by žalovaná nenabyla dědictví ze závěti zůstavitelky, nemohla stát dědičkou ze zákona ve třetí třídě dědiců jako tzv. spolužijící osoba, není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky ze závěti. Bez požadovaného určení totiž není ohroženo žádné právo žalobkyně. Otázka dědění žalované ze závěti po zůstavitelce se nijak nedotýká právního postavení žalobkyně. Není tak splněn předpoklad pro to, aby se soud mohl podanou určovací žalobou zabývat (§ 80 o. s. ř.), a proto je namístě žalobu zamítnout. 2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně závisí na otázce, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud náležitě vyřešena. Jedná se konkrétně o výklad pojmu „společná domácnost“ a „nezpůsobilost dědice nabýt pozůstalost ze závěti“ v situaci, kdy „zůstavitelce závislé na alkoholu pravidelně obstarával alkohol, čímž nejen prohloubil její závislost a zhoršil její zdravotní stav, ale zároveň si tímto způsobem získal její přízeň natolik, že zůstavitelka pod vlivem této závislosti sepsala závěť v jeho prospěch“, přičemž „tento stav nakonec přispěl k dalšímu oslabení zůstavitelčiny schopnosti racionálního rozhodování a vedl až k jejímu úmrtí“. Dovolatelka je přesvědčena, že zjištěné okolnosti případu naplňují znaky zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelky dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, v němž byl vyjádřen právní názor, že postačí jakékoliv cílené jednání, které reálně zbavuje zůstavitele možnosti projevit vlastní, ničím neovlivněnou vůli). Z důvodu dědické nezpůsobilosti žalované pak měla být žalobkyně zákonnou dědičkou ve třetí třídě dědiců podle § 1637 občanského zákoníku, když po dobu delší než jeden rok před smrtí zůstavitelky s ní žila ve společné domácnosti a pečovala o společnou domácnost. Poukazuje zejména na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, kde byl vyjádřen právní názor, že společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti nemusí znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost. Namítá rovněž, že v průběhu řízení došlo k několika závažným procesním pochybením, což se nejvýrazněji projevilo u výpovědi svědkyně V. M., zdravotní sestry, jejíž rozporuplnost zásadně zpochybňuje hodnověrnost výpovědi a ukazuje na nedostatečné prověření jejího tvrzení soudem. Vyjadřuje nespokojenost nad nesplněním požadavku, aby se mohla se žalovanou konfrontovat při prvním jednání konaném dne 26. 11. 2021, a dovozuje, že jí bylo znemožněno dostatečně uplatnit svá práva a unést břemeno důkazní, které na ní leželo. Vzhledem k uvedeným nesrovnalostem a procesním nedostatkům je podle ní rovněž zřejmé, že „řízení před soudem I. stupně nebylo vedeno v souladu se zásadami spravedlivého procesu“. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (i rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně odmítnout. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kdyby zůstavitelka nepořídila závěť, žalobkyně by se stejně nestala dědičkou ze zákona ve třetí třídě dědiců podle § 1637 odst. 1 o. z., protože nebylo v řízení prokázáno, že by splnila podmínky citovaného ustanovení, když ještě před smrtí došlo k přerušení vzájemných osobních vztahů, a není tedy naplněna zákonná podmínky § 1637 odst. 1 o. z. v podobě soužití žalobkyně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitelky ve společné domácnosti. Pokud žalobkyně argumentuje péčí o dům, nejedná se o péči o společnou domácnost, ale o majetek ve spoluvlastnictví žalobkyně a zůstavitelky. Podle ní pak obdobně v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná obstarávala zůstavitelce alkohol s úmyslem zbavit ji vlastní vůle. 4. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 5. Dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou zpochybňovaném stěžejním závěru pro shledání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tj. že nežila se zůstavitelkou po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu nepečovala o společnou domácnost, a tedy že nedošlo k naplnění skutkové podstaty pro dědění ve třetí třídě dědiců podle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z., (naopak) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná