25 Cdo 1447/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1447/2002 citace  Název judikátu:Odpovědnost za škodu. K odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2003 Spisová značka:25 Cdo 1447/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1447.2002.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 14 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1990Sb. § 23 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1447/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, (Vojenský úřad pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471), o 161.185,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 238/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 19 Co 568/2001-72, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 19 Co 586/2001-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. prosince 2000, č. j. 13 C 238/97-45, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 31. 8. 2001, č. j. 13 C 238/97-65, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 9. 1999, č. j. 13 C 238/97-16, zamítl žalobu na zaplacení částky 161.185,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal odškodnění za trest odnětí svobody v trvání 5 let, který vykonal na základě rozsudku Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, jímž byl uznán vinným a odsouzen za trestné činy svémocného odloučení podle § 272 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona /dále jen tr. zák./, zběhnutí podle § 273 odst. 3 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 159 odst. 1 tr. zák., rozkrádání a poškozování národního majetku podle ust. § 245 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 4. 1993, sp. zn. Rtv 781/90, byl uvedený rozsudek ze dne 31. 1. 1955 ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f/ zákona č. 119/1990 Sb. zrušen z důvodu zřejmého nepoměru výměry trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu. Usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 781/90, bylo řízení v rehabilitační věci žalobce podle § 231 odst. 1 trestního řádu zastaveno, neboť žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Na žádost žalobce bylo v trestním řízení pokračováno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 1996, č. j. Rtv 781/90-28, bylo rozhodnuto, že žalobce se při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, a k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 1996, č. j. 7 To 390/96-43, tento rozsudek zrušil a sám znovu rozhodl tak, že za trestné činy, kterými byl žalobce pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, se mu podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. a § 227 trestního řádu per analogiam trest neukládá. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu vazby a výkonu trestu a za vynaložené náklady trestního řízení, který posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci), není důvodný, neboť podle § 6 odst. 3 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody nemá ten, proti komu bylo pozdější trestní stíhaní zastaveno z důvodu amnestie vztahující se na čin, za nějž mu byl původní trest uložen, a v této věci konečným rozhodnutím nebyl žalobci trest uložen právě proto, že jím spáchané trestné činy podléhají amnestii prezidenta republiky. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2000, č. j. 19 Co 76/2000-33, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že pokud zákon č. 58/1969 Sb. vylučuje přiznání nároku, nelze bez dalšího učinit závěr, že nárok založený podle zákona o soudní rehabilitaci nelze přiznat, aniž by byl brán zřetel na účel a znění zákona o soudní rehabilitaci, který je ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. lex specialis. Vyslovil závazný právní názor, že odškodnění podle § 23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. náleží i tehdy, jestliže původní odsuzující rozsudek byl v přezkumném řízení podle § 14 odst. 1 písm. f/ zákona o soudní rehabilitaci zrušen ve výroku o trestu, avšak v řízení konaném dle § 15 uvedeného zákona nebyl nový trest uložen jen proto, že žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky a z toho důvodu bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Je pak na soudu v občanském soudním řízení, aby si přiměřený trest stanovil sám, neboť je vázán jen výrokem o vině a nikoliv o trestu. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby dokazování doplnil a zjistil všechny objektivní okolnosti týkající se pravomocně uložené viny, zejména ohledně majetkové trestné činnosti žalobce a její souvislosti s trestným činem zběhnutí, který jako jediný trestný čin byl důvodem pro přezkumné řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb. Na tom základě je pak třeba stanovit přiměřený trest a se zřetelem k rozdílu mezi tímto trestem a trestem vykonaným na základě původního rozsudku rozhodnout o uplatněném nároku na odškodnění. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 13 C 238/97-45, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2001, č. j. 13 C 238/97-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 153.775,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku (částce 7.410,- Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. Vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že majetková trestná činnost žalobce, pro kterou byl v r. 1955 rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Praze odsouzen, nesouvisí s trestným činem zběhnutí podle § 273 odst. 3 tr. zák., a jako přiměřený trest stanovil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Vzhledem k tomu, že ze záznamů Vězeňské služby vyplývá, že žalobce byl ve vazbě od 29. 7. 1954 do 5. 2. 1955 a ve výkonu trestu odnětí svobody od 6. 2. 1955 do 29. 7. 1959, vyčíslil nárok žalobce na odškodnění podle § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. částkou 142.500,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku, 200,- Kč na náhradě nákladů trestního řízení, 2.840,- Kč na náhradě nákladů výkonu vazby a 8.345,- Kč na náhradě nákladů výkonu trestu, celkem 153.775,- Kč s úroky z prodlení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2002, č. j. 19 Co 568/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s odkazem na právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu dovodil, že žalobci náleží nárok na odškodnění podle § 23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., když v přezkumném řízení byl původní odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f) tohoto zákona při zachování výroku o vině, a v řízení konaném podle § 15 uvedeného zákona nebyl nový trest uložen jen proto, že žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky a z toho důvodu bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Soud prvního stupně pak správně zjistil skutkové podklady pro zvážení nového trestu a rozhodl správně i o výši náhrady škody. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na znění ust. § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a namítá, že žalobci nevznikl nárok na odškodnění podle tohoto ustanovení, jelikož v rámci přezkumného řízení bylo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 To 390/96, při nezměněném výroku o vině rozhodnuto o neuložení trestu. Toto rozhodnutí nelze považovat za plnou ani částečnou rehabilitaci žalobce podle zákona č. 119/1990 Sb. Dovozuje, že pokud byl žalobce uznán vinným, ale v pozdějším řízení m