25 Cdo 1589/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1589/2024-244 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: AMPQ PRO EUROPE, s.r.o., se sídlem Protifašistických bojovníků 1187/2, Český Těšín, IČO 08713642, zastoupená Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Masarykovy sady 76/18, Český Těšín, proti žalované: UNITED PARCEL SERVICE CZECH REPUBLIC, s.r.o., se sídlem Ke Kopanině 559, Tuchoměřice, IČO 25684094, zastoupené JUDr. Thu Nga Haškovcovou, Ph.D., MBA, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 838/9, Praha 1, o zaplacení 26.644 eur s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 184/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 23 Co 241/2023-220, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.092 Kč k rukám advokátky JUDr. Thu Nga Haškovcové, Ph.D., MBA, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 8 C 184/2022-194, výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 26.644 eur s příslušenstvím a výroky II – IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že smlouvou ze dne 6. 8. 2021 se žalovaná zavázala k přepravě zásilek na základě konkrétních jednotlivých objednávek žalobkyně, nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky žalované. Na základě telefonické objednávky žalobkyně měla být přepravena žalovanou z Českého Těšína do Švýcarska zásilka obsahující mobilní telefony od společnosti Apple v celkové ceně 24.760 eur. Zásilka odeslaná 29. 9. 2021 se však ztratila a nepodařilo se ji dohledat ani při dodatečném šetření žalované. Za to byla žalobkyni žalovanou vyplacena kompenzace ve výši 2.832,92 Kč s odkazem na limit náhrady škody podle čl. 23 odst. 1 Úmluvy CMR. Žalovaná formou dobropisu vracela žalobkyni zaplacenou cenu přepravy ve výši 15.419 Kč, což odpovídá ujednání smluvních podmínek o vrácení přepravného při včasném nedoručení zásilky (v daném případě byl ze strany žalobkyně kladen důraz na rychlost doručení, přičemž k doručení nedošlo ve sjednané lhůtě, když doručeno nebylo vůbec). Žalobkyně neměla s žalovanou sjednanou doplňkovou službu za příplatek v podobě zvláštního zájmu na dodání zásilky či její ztráty ani nevznesla požadavek na nadstandardní zabezpečení. Po právní stránce soud dovodil, že místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované ve vyhlášce ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), a proto věc posuzoval podle této úmluvy. Uzavřel, že žalovaná jako dopravce odpovídá za ztrátu zásilky žalobkyně. Předpoklady uvedené v čl. 24 Úmluvy CMR pro vyšší náhradu než 2.832,92 Kč, které byly žalobkyni již vyplaceny v souladu s limitem podle čl. 23 odst. 3 cit. Úmluvy však splněny nebyly. Způsob ochrany zásilek, který žalovaná používá, shledal soud obvyklým a adekvátním a postupem žalované při přepravě nedošlo k porušení řádné péče o zásilku. Pro závěr o hrubé nedbalosti, kterou žalobkyně namítá, by muselo dojít k porušení péče v poměrně značném rozsahu a muselo by být zřejmé, že takového jednání by se jiní dopravci v obdobné situaci nedopustili. O hrubou nedbalost se nejednalo. 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 23 Co 241/2023-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud připomenul, že při uzavření rámcové smlouvy, ani později, v souvislosti s podáním zásilky, jejíž ztráta je podstatou projednávané věci, nebyla mezi účastníky sjednána doplňková služba za příplatek v podobě zvláštního zájmu na dodání zásilky či její ztráty, ani nebyl ze strany žalobkyně požadavek na nadstandardní zabezpečení zásilky. Ztotožnil se s právním posouzením okresního soudu i s jeho závěrem, že nebyly shledány skutečnosti svědčící pro závěr o hrubé nedbalosti žalované, a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2702/2012. Odvolací soud akceptoval i závěr, že žalovaná nesledovala inkriminovanou zásilku a nezjistila její nedoručení a že systém sledování zásilek žalované selhal, avšak ani to podle něj nesvědčilo pro hrubou nedbalost, neboť neustálé sledování každé zásilky by vedlo ke značnému navýšení nákladů promítajících se do ceny přepravného. Pro standardy zabezpečení je v případě běžné zásilky její hodnota bez významu, není-li sjednána příplatková služba. A pro posouzení hrubé nedbalosti je rozhodující pouze jednání přepravce při samotné přepravě zásilky, nikoliv jeho počínání po její ztrátě. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost měla spočívat v řešení právní otázky, jež podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nebo se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je tato otázka posuzována rozdílně. Konkrétně žádala o posouzení otázky, zda mezi okolnosti svědčící o hrubé nedbalosti dopravce, představující zavinění rovnocenné úmyslu ve smyslu čl. 29 odst. 1 Úmluvy ČMR, patří také to, že dopravce projevil zřejmý nezájem pátrat po zásilce, o jejíž poloze ztratil přehled, respektive se tázala, v jakém okamžiku lze označit přepravovanou zásilkou za ztracenou, přičemž poukazovala na to, že otázkou výkladu pojmu zavinění rovnocenného úmyslu ve smyslu výše uvedeného ustanovení Úmluvy CMR se dovolací soud již v minulosti zabýval (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/12). Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci, neboť dle dovolatelky došlo k hrubé nedbalosti žalované při přepravě zásilky. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť obě dovolatelkou předestřené právní otázky nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, ale z vlastních skutkových tvrzení, tedy dovolatelka se domáhá přehodnocení skutkového stavu, k čemuž dovolání neslouží. Dále uvedla, že k hrubé nedbalosti při doručování předmětné zásilky z její strany nedošlo, naopak dovolatelka jednala nedbale, když zásilku vyšší hodnoty neodeslala s příplatkem s deklarovanou hodnotou zakázky, a tedy i vyšší odpovědností přepravce. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně aby bylo zamítnuto pro nedůvodnost. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 8. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná měla systém sledování zásilek, v němž potvrdila odeslání zásilky ze skladu v Ostravě, dále na letišti v Ostravě na celní kontrole, avšak na celní kontrole na letišti v Kolíně nad Rýnem již zásilka evidována nebyla, k jejímu ztracení tedy došlo mezi nakládkou do letadla v Ostravě a další přepravou z letiště v Kolíně nad Rýnem (jež zajišťují externí společnosti, nikoliv sama žalovaná). Současně oba nalézací soudy shodně uvedly, že hodnota zásilky je bez sjednání doplňkové služby za příplatek pro posouzení hrubé nedbalosti při doručování bez významu. Samo ztracení zásilky přitom hrubou nedbalost nepředstavuje, neboť právě pro tyto případy obsahuje Úmluva CMR pravidla pro určení náhrady ceny ztracené zásilky. 9. Při výkladu pojmu hrubá nedbalost lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněného pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle něhož hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým