25 Cdo 1693/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1693/2024-852 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: L. Z., zastoupená JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3, proti žalované: S. Š., zastoupená Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 8/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 29 Co 284/2023-807, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Andreje Štaňka, Ph.D. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 16 C 8/2017-756, uložil žalované povinnost omluvit se žalobkyni v diskuzním fóru nočního klubu na internetové adrese XY, na webových stránkách XY a na sociální síti Facebook u profilu společnosti XY zveřejnit a na vyjmenované e-mailové adresy zaslat omluvu následujícího znění: „Omluva L. Z. Já, S. Š., se tímto omlouvám L. Z. a přiznávám, že není pravda, že se L. Z. snažila vyštvat nájemce domu v XY ulici a za tímto účelem využívala arménské vymahače, že není pravda, že se pokoušela vyvést peníze z XY prostřednictvím společnosti XY do dalších firem, že není pravda, že okradla společnost XY, že jednala s cílem snížit cenu domu v XY ulici a devastovat ho a že díky jejímu vedení by společnost XY o dům v XY ulici měla přijít a také že není pravda, že mně nebo společnosti XY ukradla jakýkoli majetek.“ (výrok II); zamítl žalobu v některých částech požadovaného znění omluvy (výrok I) a v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 400 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o nárocích, které měly žalobkyni vzniknout v souvislosti s nepravdivými výroky žalované, které publikovala na internetu, jednak v diskuzním fóru nočního klubu, dále v diskuzi na webových stránkách XY a v diskuzi na facebookovém profilu společnosti XY, dále je obsahovaly i e-mailové zprávy, které žalovaná odeslala z adresy XY na e-mailové adresy okresních mysliveckých spolků. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že uvedené výroky na internetu šířila žalovaná, jíž se nepodařilo prokázat, že by předmětná skutková tvrzení byla pravdivá. Soud některé výroky do formulace uložené omluvy nezahrnul, neboť se jednalo zčásti o hodnotící úvahy, které do omluvy nepatří, a navíc žalované podsouvaly hodnocení jejího jednání, aniž by takové hodnocení bylo situaci přiléhavé. Podle soudu byl postup žalované do jisté míry pochopitelný, protože její obchodní společnost byla silně poškozena společností, v jejímž vedení působila žalobkyně. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 29 Co 284/2023-807, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV a pouze jej ve výroku II změnil co do označení internetové adresy diskuzního fóra nočního klubu, na které je žalovaná povinna uveřejnit omluvu žalobkyni, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (v podrobnostech na něj odkázal) i s jeho právním závěrem, že pro povahu výroků k ohrožení dobré pověsti žalobkyně skutečně došlo, což dokládá i výpověď svědka B. Uvedl, že respektuje též posouzení přiměřenosti žalovanou pronesených urážlivých výroků na adresu žalobkyně a souhlasí také s redukcí požadované omluvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na otázce hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nesprávně vyložil rozhodné právní skutečnosti pro posouzení zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Podle dovolatelky se odvolací soud nezabýval skutečnostmi, které je nutné zhodnotit z hlediska posouzení zásahu výroku do práva na ochranu osobnosti, zejména nerozlišil, zda se jedná o hodnotící či nepravdivá tvrzení. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1914/2018 a odvolacímu soudu vytýká, že do popředí stanovil hypotetickou možnost porušení dobré pověsti nad požadavek, aby došlo ke skutečnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Podle dovolatelky také vůbec nebyla řešena otázka příčinné souvislosti výroku a poškození dobré pověsti. Má za to, že nosným důkazem odvolacího soudu byla výpověď B., který o údajných výrocích žalované ani nevěděl a vyjadřoval se pouze k článkům zveřejněným na internetových médiích, kdy ovšem nebylo nikdy tvrzeno, že by za jejich zveřejněním měla stát žalovaná. Dovolatelka s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 dovozuje, že tento extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním zakládá přípustnost dovolání, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud navíc nerespektoval zásadu zákazu reformace in peius, jestliže k odvolání žalované bez jakéhokoli návrhu ze strany žalobkyně výrok změnil ohledně webové adresy za účelem vykonatelnosti podle § 212 a § 212a o. s. ř., čímž zcela jednoznačně došlo ke změně k horšímu v neprospěch žalované jako jediného odvolatele (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku II tak, že žaloba se zamítá v plném rozsahu a žalované se přiznává plná náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolacímu soudu nelze ničeho vytýkat, neboť se ztotožnil s pečlivým, až kazuistickým rozlišením hodnotících soudů a skutkových tvrzení, učiněným soudem prvního stupně. Narušení osobnostní sféry žalobkyně bylo v řízení nepochybně prokázáno. Pokud jde o údajné nerespektování zásady zákazu reformace in peius, nelze dosud hovořit o ustálené soudní praxi, v aplikační praxi i právní teorii nepanuje jednotný názor na způsob aplikace této zásady. Dovolatelkou citované rozhodnutí není použitelné na projednávanou věc, a to vzhledem k diametrálním rozdílům ve skutkových okolnostech. Navíc postupem odvolacího soudu nedošlo ke zhoršení postavení žalované, neboť jí nestanovil žádné další či širší povinnosti nad rámec povinností stanovených nalézacím soudem. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016). K porušení práva na ochranu osobnosti může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě sporů o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vzít v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl. Ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnost