25 Cdo 1953/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1953/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2006 Spisová značka:25 Cdo 1953/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1953.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1953/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce Ing. Z. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – České národní bance, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 186/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č. j. 20 Co 537/2004-72, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky (dále jen „ČNB“) spočívajícím v tom, že včas neprovedla kontrolu dodržování devizových předpisů a tím umožnila společnosti M. I., s. r. o. (dále též jen „MI“), provádět bez devizové licence obchody s devizami v rozporu s ustanovením § 36 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Žalobce podle svého tvrzení uzavřel s MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále též jen „MCL“), smlouvu o obchodování s devizami, na jejímž základě jí svěřil dne 5. 10. 1999 částku 100.000,- USD a dne 29. 10. 1999 částku 18.000,- USD za účelem jejich zhodnocení na devizovém trhu. Dne 9. 5. 2000 došlo k uzavření kanceláří společnosti a žalobce o tyto prostředky přišel, čímž mu měla vzniknout škoda v částce 4.821.598,- Kč s příslušenstvím, a to v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 12 C 186/2002-46, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla dne 3. 2. 1999 zapsána do obchodního rejstříku s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb. K jejímu výmazu došlo dne 13. 8. 2004, když byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. K prokázání svého tvrzení o tom, že se společností MI uzavřel smlouvu o obchodování s devizami, na základě které složil na její účet své devizové prostředky za účelem jejich zhodnocení, žalobce předložil pouze tiskopis vzorové smlouvy informačního charakteru zahraniční společnosti MCL, sídlící na P. o., jež v obchodním rejstříku vedeném u rejstříkového soudu v České republice nebyla zapsána. Podle soudu prvního stupně tak žalobce neprokázal, s jakým subjektem vstoupil do závazkového vztahu a co je jeho obsahem, a rovněž není zřejmé, zda se na tento subjekt vztahovala dozorová činnost ČNB. Charakter peněžních služeb, které MI nabízela, ve smyslu ustanovení § 1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, účinného v době činnosti MI na trhu, vyžadoval podle ustanovení § 3 odst. 9 zákona devizovou licenci, kterou tato společnost neměla. V období tehdy účinného devizového zákona č. 219/1995 Sb., zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance a zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, neměla ČNB žádnou obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodly obchodovat na devizovém trhu, ani povinnost obecně informovat občany o tom, že daný subjekt provozuje svou činnost v rozporu se zákonem. Mohla pouze omezeně zasáhnout, a to buď příkazem k ukončení činnosti nebo uložením pokuty; pouze první možnost by tak mohla žalobce ochránit, pokud by MI na příkaz reagovala a svoji činnost ukončila předtím, než žalobce na její účet složil své finanční prostředky. V rozhodné době rovněž žádný zákon neukládal ČNB povinnost při kontrole dodržování devizových předpisů sledovat tisk nebo preventivně prověřovat činnost každého subjektu operujícího na finančním trhu, nebylo tedy žalobcem prokázáno porušení právní povinnosti ze strany ČNB, kterým by byla způsobena škoda. Žalobce navíc devizové prostředky investoval v době, kdy vycházely nic neříkající inzeráty na nábor makléřů a brokerů, ze kterých nemohla ČNB dovodit nezákonnou činnost ze strany MI. ČNB nakonec kontrolu provedla, avšak porušení devizových prostředků se jí nepodařilo zjistit, přičemž v průběhu této kontroly a zřejmě též v reakci na ni, přestala společnost MI fakticky vykonávat svoji činnost. Pouze ta skutečnost, že se obchodní společnost dopustí trestné činnosti, nezakládá sama o sobě nárok na náhradu škody proti státu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl poškozen postupem MI a měl by se především případné náhrady škody domáhat na této společnosti. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, č. j. 20 Co 537/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování, což se nedotklo správně zjištěného skutkového stavu ani právních závěrů, které soud prvního stupně učinil o tom, že žalobce neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, a tedy ani příčinnou souvislost mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a majetkovou ztrátou žalobce; již z tohoto důvodu soud vyloučil odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen “zákon”. Zprostředkovatelská činnost společnosti MI byla sice činností prováděnou na úseku devizovém, podle názoru odvolacího soudu ji však nelze považovat ve smyslu ustanovení § 1 písm. j) zákona č. 219/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, za obchod s devizovými hodnotami; devizová licence podle § 3 odst. 2 citovaného zákona nebyla zapotřebí. Odvolací soud konstatoval, že žalobcem nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by podnik či organizační složka společnosti MCL byla zapsána v obchodním rejstříku dle § 21 odst. 4 obch. zák. a z pouhé spolupráce společnosti MI a MCL nelze dovozovat oprávnění českých správních orgánů vůči této zahraniční společnosti. Okolnost, že jsou osoby jednající za společnost MI podezřelé z podvodné trestné činnosti, nesouvisí s otázkou porušování devizových předpisů; ČNB je totiž kontrolním orgánem na úseku bankovního dohledu a obchodování s devizami, nikoliv v oblasti obecné kriminality, a stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly důkazy (jejich neprovedení ani řádně nezdůvodnily), které podle jeho názoru objasňují trestnou činnost osob jednajících za MI a MCL, neboť se ze strany těchto společností jednalo od počátku o podvod, a jež prokazují, že žalovaná nepostupovala při výkonu svých povinností v souladu se zákonem, což vedlo k nesprávnému skutkovému zjištění stavu věci a následnému nesprávnému právnímu posouzení, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 o.s.ř. věc v rámci odvolacího řízení neprojednal v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jejího přezkumu, tedy i podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), d) o.s.ř., nikoliv pouze dle písm. e), g) téhož ustanovení o.s.ř. Dále konstatuje, že soudy požadovaná nutnost prokázat, že žalobce byl se společností MI v určitém právním vztahu, je nelogická, neboť i případné podepsání smlouvy žalobce se společností MI by nemělo mít vliv na plnění povinností žalované poskytovat ochranu investorům, protože předmětná činnost společností MI a MCL byla vykonávána na území České republiky. Dovolatel se rovněž neztotožnil se závěrem soudů obou stupňů v otázce nedostatku příčinné souvislosti mezi výkonem správní kontroly ČNB a finanční ztrátou na straně žalobce, neboť pokud by žalovaná řádně plnila své povinnosti