25 Cdo 2053/2005 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2053/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. B., zastoupené advokátem, proti žalované W. L. t. s.r.o., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 168/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2005, č. j. 29 Co 535/2004-149, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 113.312,40 Kč s příslušenstvím na náhradě škody na zdraví, kterou utrpěla při havárii v průběhu přistávacího manévru vyhlídkového letu ultralehkého letounu ST – 4 Aztek, jehož je žalovaná vlastníkem. Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 6. 2003, č. j. 9 C 168/2002-61, vyslovil, že žaloba je co do základu důvodná a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, č. j. 62 Co 438/2003-88, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ultralehký letoun jako sportovní létající zařízení není ve smyslu ustanovení § 81 odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb. a § 24 odst. 1 písm. e), odst. 5 vyhlášky č. 108/1997 Sb. letadlem a s odkazem na ustanovení § 760 obč. zák. není ani dopravním prostředkem, neboť jako sportovní létající zařízení neslouží k přepravě osob z jednoho místa do místa určení prostřednictvím dopravce, a tedy že nemůže být dána odpovědnost žalované podle § 427 obč. zák.; uložil dále soudu prvního stupně, aby se zabýval pasivní věcnou legitimací žalované. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, č. j. 9 C 168/2002-125, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 30. 9. 2000 absolvovala vyhlídkový let dvoumístným ultralehkým letounem ST – 4 Aztek, imatrikulační zn., jehož vlastníkem je žalovaná a jež má charakter sportovního létajícího zařízení ve smyslu ustanovení § 81 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zákon o civilním letectví“. V 16.30 hodin došlo při přistání k nehodě, při které instruktážní pilot B. O. (zaměstnanec žalované) zahynul a žalobkyně utrpěla vážná poranění. Nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou vznikl nějaký smluvní vztah, přičemž částka 2.000,- Kč, která měla být podle tvrzení žalobkyně zaplacena za vyhlídkový let, ve skutečnosti představovala část úhrad za létání jejího manžela; žalovaná sice provozovala vyhlídkové lety, avšak na jiném typu letadla, proto využití uvedeného sportovního létajícího zařízení k takovému účelu šlo na vlastní nebezpečí uživatele, tj. pilota, podle § 25 odst. 8 vyhlášky č. 108/1997 Sb., kterou se provádí zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „prováděcí vyhláška“. Žalovaná za škodu takto vzniklou neodpovídá, neboť nezanedbala ani neporušila svou povinnost a ke škodě nedošlo ani její provozní činností (§ 415, § 420 a § 420a obč. zák.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze mezitímním rozsudkem ze dne 14. 4. 2005, č. j. 29 Co 535/2004-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do základu shledal důvodnou. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, nikoli však s právními závěry soudu prvního stupně; dovodil, že sportovní létající zařízení je letadlem, s jehož provozováním se spojuje objektivní odpovědnost žalované ve smyslu ustanovení § 427 obč. zák. Za situace, kdy zákon o civilním letectví ani prováděcí vyhláška pojem letadlo přímo nedefinují, poukázal soud na definici obsaženou v Ilustrované encyklopedii (1. vydání, Praha 1995), podle níž je letadlem „stroj schopný létat v atmosféře, nést osoby či náklad, řiditelný a schopný bezpečného vzletu a přistání“. Podle ustanovení § 24 odst. 5 prováděcí vyhlášky je za ultralehký letoun považován letoun, který má konstrukci pro maximálně dvě osoby. V této souvislosti odvolací soud poukázal rovněž na odstavec 2 téhož ustanovení, podle něhož je za „padákový kluzák“, který je sportovním létajícím zařízením, považováno bezmotorové letadlo, obdobná formulace je použita i pro vymezení pojmu „závěsný kluzák“ v odstavci 3. Odtud dovodil, že žalovaná je vlastníkem letadla, blíže specifikovaného jako sportovní létající zařízení, a jelikož je za provozovatele letadla podle ustanovení § 427 odst. 2 obč. zák. obecně považován jeho vlastník, a to i v případě, že krátkodobě zapůjčil takový prostředek jiné osobě, odpovídá žalovaná za škodu vzniklou v důsledku provozu svého prostředku. Škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu tohoto prostředku vykazujícího určitou nebezpečnost, neboť přistávací manévr je z hlediska bezpečnosti leteckého provozu jedním z nejrizikovějších prvků. Liberační důvody podle ustanovení § 428 obč. zák. žalovanou prokázány nebyly. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť nevzal v úvahu, že právní úprava striktně rozlišuje letadla a sportovní létající zařízení, pokud jde o jejich registrování či evidenci a podmínky jejich využití. S ohledem na specialitu zákona o civilním letectví vůči občanskému zákoníku nelze vykládat pojem „letadlo“ odlišně, než jak činí zákon o civilním letectví, a nelze podřazovat pod tento pojem „sportovní létající zařízení“, která podle názoru dovolatelky nejsou letadly v právním slova smyslu; není navíc přípustné, aby se soud při výkladu těchto pojmů řídil ilustrovanou encyklopedií namísto ustanovení zákona. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil její odpovědnost podle ustanovení § 427 odst. 1, 2 obč. zák., aniž by byla subjektem provozujícím dopravu a aniž by sportovní létající zařízení bylo dopravním prostředkem; je totiž určeno ke vzdělávacím účelům, sportu a rekreaci, nikoli k dopravě. Dovolatelka se neztotožňuje ani s právním názorem odvolacího soudu, že je provozovatelem sportovního létajícího zařízení, neboť to na rozdíl od letadel a jiných dopravních prostředků provozovatele nemá (viz § 4 a § 5 zákona č. 49/1997 Sb.), má pouze majitele nebo uživatele. Z pohledu odpovědnosti za škodu způsobenou v důsledku užívání sportovních létajících zařízení má dovolatelka za to, že míru vyššího rizika předpokládal již normotvůrce, stanovil-li v ustanovení § 25 odst. 8 vyhlášky č. 108/1997 Sb., že výrobek (sportovní létající zařízení) nepodléhá schválení Úřadu pro civilní letectví a je provozován na vlastní nebezpečí uživatele. Vytýká odvolacímu soudu, že se s tímto ustanovením v odůvodnění rozsudku nevypořádal a že přenesl odpovědnost za činnost obecně nebezpečnou na vlastníka sportovního létajícího zařízení, aniž by sám vlastník byl jeho uživatelem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označuje napadený rozsudek za věcně správný. Považuje za irelevantní, zda žalovaná užívala ultralehké letadlo k vyhlídkovým letům pravidelně nebo zda se tak stalo ojedinělým pochybením jejího zaměstnance. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná jako vlastník odpovídá za škodu ve smyslu ustanovení § 427 odst. 2 obč. zák. s tím, že dané ustanovení vychází z preventivní a reparační funkce náhrady škody, jež provozovatele vede k řádné údržbě dopravních prostředků, dodržování pravidel bezpečnosti provozu a účinnějšímu domáhání se náhrady škody ze strany poškozených, vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti za škodu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a shledal žalovanou povinnou k náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud je při tom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a může tedy posuzovat jen takové právní otázky, které jsou v dovolání označeny. Rozsudek odvolacího soudu vychází z právního závěru, že odpovědnost vlastníka ultralehkého letounu, jejž zákon o civilním letectví podřazuje pojmu sportovní létající zařízení, za škodu způsobenou v důsledku zvláštní povahy