25 Cdo 210/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 210/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2022 Spisová značka:25 Cdo 210/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.210.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady řízení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 2. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 458/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 210/2022-558 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: L. Š., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: město Semily, IČO 00276111, se sídlem úřadu Husova 82, Semily, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 12.281.565 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 86 C 7/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2021, č. j. 19 Co 118/2021-526, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j.19 Co 118/2021-526, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 11. 2020, č. j. 86 C 7/2017-474, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 11. 2021, č. j.86 C 7/2017-483, ve výrocích, jimiž byla žaloba o zaplacení 12.281.565 Kč s úrokem z prodlení v celém rozsahu zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vůči státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů neshledaly důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody a nemajetkové újmy na zdraví. Ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo, že žalobkyně podstoupila dne 3. 3. 2014 v Nemocnici s poliklinikou v Semilech operaci štítné žlázy. Během pooperační péče nastala komplikace spočívající ve sklouznutí podvazu cévy, což vedlo k tepennému krvácení do oblasti krku, k útlaku dýchacích cest a dechové nedostatečnosti. Po počátečních stížnostech pacientky na nepříjemný pocit v krku se její stav zhoršil natolik, že ošetřující lékařka se s přivolanou primářkou opakovaně pokusily o intubaci, a to neúspěšně pro narůstající otok měkkých tkání. Protože z operační rány začala vytékat krev, byl akutně volán chirurg z operačního sálu, mezitím lékařky započaly s rozpouštěním stehů (otevření rány). Po zavedení tracheostomické kanyly byla žalobkyně převezena na operační sál k revizi, při které bylo krvácení zastaveno. V důsledku nedostatečného zásobení mozku kyslíkem je žalobkyně trvale postižena posthypotoxickou encefalopatií a lehkou spasmatickou kvadruparesou. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že postup ošetřujících lékařů byl tzv. lege artis, neboť všechna opatření při řešení pooperační komplikace byla provedena řádně a včas. Na tomto závěru by nezměnilo nic ani to, pokud by byly zachovány záznamy monitorování základních životních funkcí žalobkyně. V nastalé situaci totiž lékaři nesledovali čas a ani následně nebyli schopni upřesnit délku trvání jednotlivých úkonů, neboť veškerou pozornost zaměřili na záchranu pacientky. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by některý z úkonů byl činěn s jakýmkoliv prodlením. Odvolací soud navíc uvedl, že pokud soud prvního stupně v důsledku nezachování záznamů monitorování životních funkcí žalobkyně přesunul důkazní břemeno na žalovaného, je takový postup nesprávný, neboť pro to nebyl v projednávané věci důvod. Předmětné záznamy totiž nelze podřadit pod žádnou část zdravotnické dokumentace podle § 2 vyhlášky č. 98/2021 Sb., o vedení zdravotnické dokumentace. Byla tím však porušena povinnost vést zdravotnickou dokumentaci průkazně ve smyslu § 54 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Odvolací soud zároveň zopakoval, že i kdyby byly řádně přeneseny údaje z monitoru do zdravotnické dokumentace, o (ne)včasnosti úkonů by to nic nevypovídalo, neboť po zasahujících lékařích nebylo možné spravedlivě požadovat, aby současně se život zachraňujícími úkony sledovali hodnoty životních funkcí pacientky zachycované přístrojem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení několika otázek procesního a hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, popř. Ústavního soudu. Jedná se o otázky, zda 1) „musí soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) odpovídat zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti“, 2) „musí soudní rozhodnutí vyhovovat principu vnitřní bezrozpornosti“, 3) „je soudce i vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu“, 4) „je soudce v případě rozporu mezi zněním zákona a zněním podzákonného předpisu k provedení zákona vydaného vázán zněním zákona nebo je vázán zněním takového podzákonného předpisu“, 5) „je postup, kdy odvolací soud zčásti potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, odepřením práva na slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. K prvním dvěma otázkám dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozporné, pokud je v odůvodnění na jedné straně uváděno, že podle znalce MUDr. Jiřího Svobody došlo k rozpouštění rány pozdě, a na druhé straně je pak uváděno, že „okresní soud neshledal žádné zásadní a neodůvodněné prodlení při zahájení a provádění zmíněných urgentních a život zachraňujících úkonů”. Rovněž sám odvolací soud v rozporu s tímto konstatováním znalce dospěl k závěru, že i podle uvedeného znalce „žádnému z léčebných postupů Nemocnice nelze ničeho vytknout”. V rámci argumentace ke třetí, čtvrté a páté otázce poté žalobkyně polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nesprávnosti obrácení důkazního břemene, konkrétně s tím, co se rozumí zdravotní dokumentací. Záznam monitorování životních funkcí pacienta je podle jejího názoru nepochybně součástí zdravotnické dokumentace podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, přičemž rozhodné má být právě znění zákona, nikoliv znění vyhlášky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že polemizuje pouze s hodnocením důkazů, proto je dovolání nepřípustné. Dále poukazuje na důkazy provedené v řízení, z nichž vyplynulo, že lékaři postupovali lege artis. Ve zbylé části konstatuje, že nebyl důvod k obracení důkazního břemene, a upozorňuje, že otázka zaznamenávání předmětných údajů je irelevantní s ohledem na to, že by stejně nemohly přispět k objasnění případu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelkou tvrzená rozpornost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (první a druhá otázka vymezená dovoláním) je svou povahou námitkou vady řízení. Takovou námitkou se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k otázkám týkajícím se vad řízení může přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Je sice pravdou, že pokud odvolací soud nesprávně uvedl, že i podle znalce MUDr. Svobody byly všechny úkony včasné, neodpovídá to vyjádření znalce, nicméně ani tato dílčí nepřesnost nedosahuje takové intenzity, aby měla za následek zásah do práva na spravedlivý proces, neboť až na tuto výjimkou je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu logické a vnitřně konzistentní, zejména pak ohledně závěru o včasnosti a správnosti lékaři provedených úkonů, který je podložen dalšími důkazy, zejména posudkem MUDr. Miroslava Sirového, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Nelze tedy v tomto ohledu uvažovat o přípu