25 Cdo 234/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 234/2024-129 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobců: a) L. M., b) V. M., c) AAAAA (pseudonym), d) BBBBB (pseudonym), e) CCCCC (pseudonym), f) DDDDD (pseudonym), všichni zastoupeni Mgr. Janem Morávkem, advokátem se sídlem Jeseniova 245/1, 130 00 Praha 3, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8 – Karlín, o pojistné plnění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 163/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 39 Co 197/2023-109, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 5. 2023, č. j. 27 C 163/2022-87, zamítl žalobu, kterou se žalobci proti žalované domáhali částek po 700 000 Kč [žalobci a) a b)], po 500 000 Kč [žalobci c) a d)], 200 000 Kč [žalobce e)] a 50 000 Kč [žalobce f)], vše s úrokem z prodlení od 30. 8. 2022 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Obvodní soud vyšel po skutkové stránce z toho, že dne 22. 12. 2019 došlo k dopravní nehodě – střetu dvou automobilů, v jejímž bezprostředním důsledku zemřela E. Č. (dále též jen „poškozená“ nebo „zemřelá“), která byla spolujezdkyní v jednom z automobilů. Nehodu zavinil řidič automobilu, v němž poškozená cestovala. Tento automobil byl pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem pojištěn u žalované. Žalobci jsou příbuzní poškozené, a to žalobkyně a) její tetou, žalobce b) jejím strýcem, a žalobci c), d), e) a f) jako děti žalobců a) a b) jsou její bratranci a sestřenice. Žalobci měli kontakty s poškozenou, zejména v době jejího dětství. Poškozená jezdila k žalobcům často se svou rodinou na návštěvu, byla také u žalobců na letních prázdninách, žalobci se navštěvovali s rodinou poškozené. Obvodní soud však nezjistil, kdy a s jakou četností k uvedeným kontaktům docházelo, zejména že by k nim docházelo i v letech bezprostředně před dopravní nehodou. Žalobci nepředložili k důkazu fotografie, které by byly pořízené časově blíže k době dopravní nehody. Žalobci se stýkali s poškozenou a s její rodinou obvyklým způsobem a s obvyklou četností. Žalobci s poškozenou nežili, nýbrž žili každý se svou vlastní (blízkou) rodinou ve své vlastní domácnosti. Žalobci tedy udržovali s poškozenou vztahy, jež odpovídaly běžným dobrým vztahům mezi tetou/strýcem a neteří a mezi sestřenicemi a bratranci. Žalobci utrpěli úmrtím poškozené újmu, která je obvyklá v obdobných případech: žalobci a), b), c) a d) byli každý přiměřeně svému věku otřeseni. 3. Obvodní soud posoudil učiněná skutková zjištění podle § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a podle § 2959, § 22 odst. 1 a § 774 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“, a dospěl k následujícím právním závěrům. Žalobce b) je příbuzným poškozené ve vedlejší linii ve 3. stupni, žalobci c), d), e) a f) ve 4. stupni; žalobkyně a) je k poškozené ve vztahu švagrovském ve vedlejším 3. stupni. Nejsou tedy příbuznými v řadě přímé, ani sourozenci, ani manželi či partnery poškozené. Žalobci neměli s poškozenou natolik těsné vztahy, že by újmu jednoho z nich druhý důvodně pociťoval za újmu vlastní. Žalobci netvrdili takové mimořádné okolnosti, které by daly vzniknout jejich právu na satisfakci ve smyslu § 2959 o. z., natož aby je prokázali. Žalobci měli s poškozenou pěkné vztahy, jež se ale nevymykaly běžným obdobným vztahům v naší společnosti, a to ani po kvalitativní ani po kvantitativní stránce. Z tvrzení žalobců také nevyplývá, že by mimořádně intenzivně prožívali útrapy způsobené ztrátou poškozené, jako například že by byli vyřazeni z běžného života (nebyli by schopni práce, setkávání se s jinými lidmi apod.) nebo by utrpěli psychickou újmu (dlouhodobé depresivní stavy apod.), která by je dovedla k potřebě vyhledat odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc, a podobně. Žalobci proto nebyli k poškozené osobou blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Nadto z jiných osob blízkých než rodiči, dítěti a manželu (partnerovi) poškozeného vznikne právo na satisfakci ve smyslu § 2959 o. z. jen těm, jejichž vztah k poškozenému byl svou povahou (byť ne nutně intenzitou) obdobný jako v případě manžela, rodiče či dítěte a jimž tak ztráta osoby blízké způsobila skutečné útrapy. Typicky se bude jednat o sourozence, prarodiče či vnoučata zemřelého. Vzdálenějším příbuzným v 3. a vyšším stupni příbuzenství ve smyslu § 773 o. z. (tety, strýcové, neteře, synovci, sestřenice, bratranci a tak podobně), osobám sešvagřeným ve smyslu § 774 o. z. a jiným osobám blízkým (např. přátelům) může právo na satisfakci podle § 2959 o. z. vzniknout pouze ve výjimečných případech, a to v situacích, kdy je na základě konkrétních okolností či vztahů mezi poškozeným a takovou osobou možné dovodit, že ztráta blízké osoby způsobila takové osobě útrapy ve smyslu § 2959 o. z., které jsou svou povahou srovnatelné se ztrátou pociťovanou ze strany nejbližších příbuzných. Z uvedených důvodů žalobcům právo na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z. nevzniklo. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 39 Co 197/2023-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Poukázal na komentářový výklad ustanovení § 22 odst. 1 o. z., a dovodil, že zákonné podmínky odškodnění ve smyslu § 2959 o. z. vycházejí z blízkého stupně příbuzenství; odškodňováni jsou zejména příbuzní poškozeného v pokolení přímém, sourozenci a partneři, a dále partneři dětí (zeť, snacha) či rodiče partnerů (tchán, tchyně). Na straně osob nikoli nejbližších, ale přesto v blízkém příbuzenském vztahu, musí být dána mimořádná okolnost, jako například vedení společné domácnosti či trvalé soužití se zemřelou osobou, dále odkázání výživou buď takové osoby na nich nebo blízkých osob na zemřelé osobě, případně jakákoli jiná forma blízkého soužití či např. i spolupráce nebo společného podnikání. Nic takového v řízení nebylo ani tvrzeno ani zjištěno. Žalobci poukazovali na právní závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, avšak ani podle jejich závěrů právo na peněžitou náhradu žalobcům nevzniklo. V případě posuzovaném v prvně uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu byly shora popsané okolnosti splněny u zetě poškozeného, který spolu s manželkou s její rodinou trávil čas několikrát do měsíce včetně společných akcí a trávení dovolené (a to nikoli v době minulé, jako převážně v dané věci), měl k rodičům manželky vztah takřka jako k vlastním a po jejich úmrtí po dobu půl roku navštěvoval psychologa. V nyní posuzovaném případě byl prokázán blízký vztah mezi zemřelou, její tetou, strýcem a jejich dětmi, který se projevoval vzájemnými návštěvami obou rodin včetně trávení např. některých dovolených v domě žalobců a) a b), nikoli však vztah natolik intenzivní, který by se projevoval např. soustavným trávením dovolených, svátků, oslav či volného času v době bezprostředně před úmrtím poškozené. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí v dané věci závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce, v jakých případech vzniká vzdálenějším příbuzným jako tzv. „jiným osobám blízkým“ usmrceného poškozeného právo na odčinění duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z., tak, jak tyto případy a důvody byly formulovány např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, nebo ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015. 6. Odvolací soud podle žalobců vyložil § 2959 o. z. restriktivně a mnohem „přísněji“ než vyplývá jak z jazykového výkladu, tak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené ve shora uvedených rozhodnutích. Nejvyšší soud v nich připustil vznik nároku na odčinění duševních útrap vzdálenějších příbuzných usmrceného, aniž by formuloval požadavek na existenci prvku mimořádnosti ve vzájemném vztahu poškozeného vzdálenějšího příbuzného a usmrceného, či v útrapách, které vzdálenější příbuzný v souvislosti s usmrcením osoby blízké pociťuje, díky kterým by bylo možné takový vztah či utrpení klást na roveň vztahů a utrpení osob úplně nejbližších. Ba naopak, Nejvyšší soud konstatoval, že vzdálenější stupeň příbuznosti je zpravidla toliko důvodem pro odstupňování náhrady směrem dolů, a nikoli důvodem pro nepřiznání nároku vůbec. Takový názor je logický, neboť ztráta vzdálenějšího příbuzného zpravidla vyvolá nižší útrapy než ztráta osoby nejbližší, což by se právě mělo projevit ve výši odškodnění, nikoliv v úvaze, že neprožívají-li vzdálenější příbuzní útrapy stejně int