25 Cdo 2847/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2847/2024-170 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. S., b) P. S., c) V. S., d) J. B., e) L. K., f) E. V., všichni zastoupeni Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Lazaretní 925/9, 615 00 Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 2 028 170,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 325/2023, o dovolání žalobců b) až f) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 146/2024-128, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 146/2024-128, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2024, č. j. 27 C 325/2023-113, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala zaplacení 174 059,40 Kč s příslušenstvím, žalobce b) zaplacení 280 008,60 Kč s příslušenstvím a každý z žalobců c), d), e) a f) zaplacení 393 525,60 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 21. 9. 2022 došlo k dopravní nehodě, při níž řidič D. B. vozidlem tov. zn. Škoda, reg. zn. XY, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem pojištěno u žalované, srazil chodkyni A. V. (dále též jen „poškozená“), jež dne 30. 9. 2022 zemřela na následky utrpěných zranění. Poškozená byla sestrou žalobkyně a), švagrovou žalobce b) a tetou žalobců c), d), e) a f). Všichni žalobci byli o nehodě informováni telefonicky – žalobci a) a b) nemocnicí, ve které poškozená byla po nehodě hospitalizována, ostatní žalobci blízkými a rodinnými příslušníky. Poškozená žila od r. 1968 trvale ve Švýcarsku, od roku 1990 jezdila do České republiky přibližně 3x až 4x ročně na návštěvy a žalobci ji navštěvovali ve Švýcarsku [zejména žalobci a), b) a e)]. Žalobci měli s poškozenou dobré vztahy, trávili společně čas na rodinných setkáních a oslavách, které plánovali tak, aby se jich poškozená mohla zúčastnit, na společných výletech po České republice, kterých se zúčastňovali podle časových možností, když A. V. přijela, ale i na společných dovolených v zahraničí [žalobci a), b) a e) v Itálii, Albánii, Německu; žalobkyně e) v minulosti jezdila s rodinou poškozené do zahraničí, protože byla přibližně ve věku dcery poškozené]. Nejčastěji byla v osobním kontaktu s poškozenou její sestra, žalobkyně a). Viník nehody byl za své jednání trestně odsouzen. Žalovaná vyplatila pojistné plnění žalobkyni a) ve výši 567 585 Kč a žalobci b) ve výši 113 517 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 6 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, a podle § 22 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že žalobci trpěli duševními útrapami v důsledku usmrcení poškozené, které však v případě žalobců a) a b) již byly žalovanou přiměřeně odškodněny formou pojistného plnění. Shledal, že vztahy mezi poškozenou a švagrem žalobcem b) nebyly natolik mimořádné a intenzivní, aby odůvodňovaly přiznání zvýšené náhrady, a zmínil, že v souvislosti s tragickou událostí žalobce b) nebyl nucen vyhledat psychologickou pomoc. V případě žalobců c) až f) dovodil, že vzhledem k tomu, že se jedná o vzdálenější příbuzenství, je možno poskytnout finanční odškodnění jen v případech mimořádných, které však u nich neshledal. Vztahy mezi nimi a poškozenou odpovídaly běžným dobrým vztahům těchto příbuzných, kdy se stýkali, trávili spolu část volného času s přihlédnutím k bydlišti poškozené ve Švýcarsku, a občas i dovolené. Nežili však spolu trvale, nebyli na sebe navzájem odkázáni, dopravní nehodě nebyli přítomni a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by natolik intenzivně prožívali ztrátu blízkého člověka, že by z toho důvodu utrpěli psychickou újmu. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b) až f) dovolání. Namítají odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 a 25 Cdo 894/2018) a jsou přesvědčeni, že jsou ve vztahu k poškozené osobami blízkými ve smyslu § 22 o. z., které spadají do III. skupiny odškodňovaných osob (snachy, zeťové a další osoby), kterým náleží odškodnění ve výši osminásobku průměrné hrubé měsíční mzdy. Nesprávné právní posouzení spatřují v závěru soudu, že k odškodnění nepostačují standardně dobré vztahy mezi poškozenou a žalobci a že je lze přiznat pouze ve výjimečných případech, přičemž hlavním kritériem výjimečnosti je intenzita útrap, které soud spatřoval ve vyřazení z běžného života nebo psychických obtížích. Avšak vznik takových obtíží je podle dovolatelů podstatný pouze při stanovení výše náhrady (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 281/2019, 25 Cdo 2315/2019), ale nikoli u samotné existence nároku na odčinění duševních útrap. Z judikatury nevyplývá, že by podmínkou pro přiznání náhrady byla existence psychické diagnózy vedoucí k nutnosti vyhledat odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2488/2023). Dovolatelé jsou přesvědčeni, že již jejich příbuzenský vztah s poškozenou splňuje předpoklady § 22 o. z., proto jim měla být přiznána základní náhrada (osminásobek průměrné mzdy), a poté měl soud zkoumat, zda intenzita duševních útrap odůvodňuje její zvýšení. Mají za to, že soudy svým rozhodnutím popřely princip spravedlivého odškodnění a zásady slušnosti (odkázali na sp. zn. 25 Cdo 293/2018 a 25 Cdo 281/2019). Dovolatelé navrhli změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude vyhověno, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné. 4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Žalobci se jako druhotné oběti domáhají náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Toto ustanovení výslovně zakládá nárok na odčinění újmy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké. Při rozhodování o základu nároku je proto nezbytné zabývat se tím, zda nárok uplatňují osoby přímo uvedené v tomto ustanovení a ohledně jiných osob zhodnotit, zda splňují předpoklady uvedené v § 22 odst. 1 o. z. Podle tohoto ustanovení se za osoby blízké bez dalšího považují příbuzní v řadě přímé, manžel nebo partner a sourozenci. Jde-li pak o vzdálenější příbuzné (např. strýcové, tety, synovci, neteře) nebo další osoby, jež se vůči zemřelému považují za osoby blízké, přestože nejsou v příbuzenském vztahu, je povinností soudu podle § 22 odst. 1 věty za středníkem o. z. posoudit, zda újmu (úmrtí blízké osoby) důvodně pociťují jako újmu vlastní, tedy zda vztahy dosahují té intenzity, jakou má citované ustanovení na mysli. Zda o splnění těchto podmínek půjde či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jak se vzájemně osoby, o něž jde, stýkají, zda žijí ve společné domácnosti, jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, jsou-li na sebe navzájem odkázáni výživou nebo pomáhají-li si vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod. Dospěje-li soud k závěru, že jde o osobu blízkou, je pro závěr o výši přiměřené náhrady rozhodná intenzita vzájemných vztahů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021, ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, nebo usnesení 22. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 234/2024). 6. Z tohoto výkladu vyplývá, že u vzdálenějších příbuzných nelze založit úvahu o jejich duševních útrapách na pravidle, že takové útrapy v obdobné situaci při běžných vztazích automaticky nastávají (jako u rodičů, dětí, manželů nebo sourozenců a příbuzných v řadě přímé, kde se určitá kvalita vztahů předpokládá), ale na dalších konkrétních okolnostech, které jsou rozhodn