25 Cdo 803/2003 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 803/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobců a) J. J., b) Ing. P. P., c) M. H., d) R. F., e) Z. D., f) J. H., a g) J. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Komisi pro cenné papíry, 2) K. bance, a. s., zastoupené advokátem a 3) U. bance, a. s. „v likvidaci“, úpadkyni, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 32/98, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 13 Co 84/2002-235, takto: I. Dovolání žalobce b) proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, č. j. 13 Co 84/2002-235, jímž byl ve vztahu k první a druhé žalované potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá. II. První a druhé žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce Ing. P. P. se žalobou podanou dne 5. 3. 1998 domáhal zaplacení částky 124.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. V žalobě uvedl, že od Investiční společnosti F., a. s., zakoupil podílové listy podílového fondu F. A. a s PFS koncernem, a. s. uzavřel smlouvu o zpětném odkoupení podílového listu za rok za cenu o 25% vyšší. Investiční společnost F. a podílový fond FA neprováděly činnost v souladu se zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, peníze získané prodejem podílových listů převáděly na PFS koncern, se kterým byly personálně propojeny a odkud se různými machinacemi peníze ztratily. Protože Ministerstvo financí neplnilo svou povinnost vykonávat státní dozor nad Investiční společnosti F. a nad jejími depozitáři podle § 36 zákona č. 248/1992 Sb., dovozuje žalobce odpovědnost státu za škodu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. Poté, co rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 1998, č. j. 29 C 28/98-15, jímž byla žaloba proti ČR – Komisi pro cenné papíry zamítnuta, byl k odvolání žalobce b) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1999, č. j. 13 Co 12/99-39, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přistoupila do řízení na stranu žalovanou K. banka, a. s., a U. banka, a. s., (usnesení obvodního soudu ze dne 27. 5. 1999, č. j. 20 C 28/98-43), a usnesením ze dne 26. 6. 2001 byly spojeny ke společnému projednání věci dalších žalobců vedené u téhož soudu. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, č. j. 20 C 32/98-156, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu Ing. P. P. o zaplacení částky 122.810,- Kč s příslušenstvím a žaloby dalších žalobců (J. J., M. H., R. F., Z. D., J. H. a J. P.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce dne 23. 8. 1995 koupil od Investiční společnosti F. podílový list na doručitele o nominální hodnotě 100.000,- Kč a stal se tak podílníkem podílového fondu FA. Následně uzavřel termínovanou kupní smlouvu o prodeji svého podílového listu PFS koncernu za kupní cenu 124.000,- Kč s tím, že on jako prodávající předá svůj podílový list kupujícímu po uplynutí 12 měsíců od uzavření smlouvy a ten jej převezme a zaplatí dohodnutou kupní cenu. Prodej podílových listů provázela masivní reklama obsahující nepravdivé údaje. Investiční společnost F. neplnila pravidelně svoji oznamovací povinnost, nezveřejňovala v Obchodním věstníku údaje o svém hospodaření buď vůbec nebo zveřejňovala nesprávné údaje; závěrka za první pololetí roku 1995, kterou v zákonné lhůtě podala, obsahovala údaje svědčící o jejím nesprávném hospodaření. Ministerstvo financí provedlo hloubkovou kontrolu hospodaření Investiční společnosti F až koncem března 1996 po veřejném doznání A. K. ke zpronevěře prostředků. Depozitáři (nejprve druhá žalovaná a poté třetí žalovaná) neupozornili orgán státního dozoru na nedostatky v hospodaření Investiční společnosti F. V současné době nejsou podílové listy obchodovatelné, Investiční společnost F. byla usnesením soudu ze dne 16. 6. 1998 (právní moc 23. 7. 1998) zrušena a probíhá její likvidace nařízená soudem, v jejímž rámci likvidátor vymáhá finanční prostředky, jichž lze následně použít při výplatě jednotlivých podílníků. Likvidace investiční společnosti není ještě dokončena, její celkový výsledek a výše likvidačních zůstatků závisí na postupu likvidátora, takže teprve poté, kdy budou vyčerpány zákonné možnosti jednotlivých podílníků k uspokojení jejich nároků z podílových listů proti společnosti, která listy vystavila, tedy po skončení likvidace Investiční společnosti F. a výmazu z obchodního rejstříku, bude možno najisto postavit, zda po vyplacení zůstatků jednotlivým podílníkům, na které mají ze zákona nárok, jim vznikla škoda a v jaké výši. Zatím však není zřejmé, jaké podíly budou jednotlivým podílníkům vyplaceny, a vzhledem k tomu, že existence škody jakožto majetkové újmy není zatím prokázána, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je předčasná. I když se zabýval i otázkou nesprávného úředního postupu Ministerstva financí z hlediska § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a odpovědností druhé a třetí žalované jako depozitářů, žalobu zamítl z důvodu, že zatím nedošlo ke vzniku tvrzené škody. K odvolání všech žalobců se věcí zabýval Městský soud v Praze. Protože v průběhu odvolacího řízení likvidátor Investiční společnosti F. vyplatil žalobcům z podílového fondu částky představující 50% nominální hodnoty jejich podílových listů a žalobci v tomto rozsahu vzali žalobu zpět, odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 13 Co 84/2002-235, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně takto vyplacených částek (tedy ohledně částky 50.000,- Kč na jistině Ing. P. P.) a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žaloby byly zamítnuty z důvodu jejich předčasnosti, odvolací soud se zabýval otázkou, zda žalobcům již vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhají. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem o předčasném uplatnění nároku jednotlivých podílníků na náhradu škody. Dodal, že již ze skutečnosti, že likvidátorem Investiční společnosti F. byly v průběhu tohoto řízení (v únoru 2002) vyplaceny žalobcům zálohy na jejich podíly, je zřejmé, že v rámci likvidace dochází k uspokojování nároků podílníků, což potvrzuje správnost závěru soudu prvního stupně, že zatím není jisté, zda a jaká škoda žalobcům vznikne, a nenastal tedy ještě okamžik k uplatnění práva na náhradu škody (actio nata). Případná odpovědnost jiných subjektů za škodu přichází v úvahu jen tehdy, nebudou-li nároky žalobců uspokojeny při likvidaci Investiční společnosti F. jako přímé nároky. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen, podal dovolání žalobce b) Ing. P. P. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je pro řešení právní otázky, zda podílníkům podílového fondu škoda již vznikla a zda lze určit její výši, když marně uplynula zákonná lhůta pro vyplacení podílníků a v podílovém fondu nejsou žádná aktiva, avšak likvidátor Investiční společnosti F. dosud soudně uplatňuje proti České republice – Komisi pro cenné papíry a proti K. bance, a. s., nároky na náhradu škody. Rekapituluje jednotlivá fakta a poukazuje na to, že po vyplacení záloh, o něž byla žaloba v odvolacím řízení omezena, závisí jakékoliv další uspokojení podílníků na tom, zda likvidátor bude úspěšný v dalších soudních řízeních, jejichž výsledek nelze předvídat. Uvádí, že 6 měsíční lhůta podle § 35d odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., ve které je likvidátor povinen veškerý majetek zpeněžit, a do dalšího 1 měsíce jej poměrně rozdělit podílníkům, uběhla dne 16. 1. 1999. Protože likvidátorem uplatněný nárok na náhradu škody nelze až do doby, než o něm bude pravomocně rozhodnuto, považovat za reálný majetek a v podílovém fondu nebyl žádný majetek ani v době rozhodování soudu v této věci, dovozuje, že škoda mu již vznikla, a to v letech 1995-96, nejpozději k 16. 1. 1999. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že může žalovat až po marném výsledku likvidátorovy péče nechat majetek do fondu nahradit. Namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly různým rozsahem nároku na náhradu škody uplatněného dovolatelem a nároků uplatněných likvidátorem za podílový fond, přičemž nárok uplatněný dovolatelem je vyšší, nemůže být pokryt žalobou likvidátora, a proto minimálně v tomto rozsahu není žaloba předčasná. Dále vznáší otázku, zda nemožnost uplatnění nároku ve smyslu ust. § 101 obč. zák. má za následek prodloužení subjektivní i objektivní promlčecí lhůty dle ust. § 106 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. Otázka, kdy škoda vznikla, má totiž význam i z hlediska počátku běhu promlčecí doby podle § 106 obč. zák. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního