26 Cdo 1105/2020 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1105/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 6. 2020 Spisová značka:26 Cdo 1105/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1105.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 67/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1105/2020-467 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Evanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované I. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o zaplacení částky 124.974,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 92.048,42 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 139/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 C 139/2017-380, ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení pokuty za prodlení za rok 2013, se zamítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 C 139/2017-380, ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení pokuty za prodlení za roky 2014 a 2015, a ve výroku IV. o nákladech řízení účastníků, a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. III. Jinak se dovolání odmítá.O d ů v o d n ě n í : Žalobce (vlastník a bývalý pronajímatel „bytové jednotky v druhém nadzemním podlaží bytového domu na adrese XY“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se změněnou (resp. rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu žalovaná (bývalá nájemkyně bytu) zaplatila částku 124.974,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Šlo o součet částek 25.701,58 Kč představující nedoplatek na službách spojených s užíváním bytu za dobu trvání nájmu, tj. za období od 1. září 2013 do 31. srpna 2016 (dále jen „nedoplatek na službách“), 57.500,- Kč představující „náhradu škody a ušlého zisku za bezprávné užívání bytu“ (rozuměno za užívání bytu po skončení nájmu) v období od 1. září 2016 do 30. listopadu 2016 (dále jen „náhrada za užívání bytu po skončení nájmu“), 25.773,- Kč představující náhradu škody způsobené poškozením bytu a jeho vybavení za trvání nájmu (dále jen „náhrada skutečné škody“) a 50.000,- Kč představující náhradu za ušlý zisk za období dvou měsíců po skončení nájmu, po které nemohl byt pronajímat z důvodu jeho oprav a úklidu (dále jen „náhrada za ušlý zisk“), avšak zde po odečtení kauce poskytnuté žalovanou v částce 34.000,- Kč (dále jen „kauce“). Jako obranu ve sporu žalovaná uplatnila k započtení na žalovanou pohledávku z nedoplatku na službách svou pohledávku za žalobcem ve výši 25.701,58 Kč. S odkazem na ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění po uvedené novele, se pak vzájemným návrhem domáhala zaplacení částky 92.048,42 Kč z titulu pokuty za prodlení žalovaného se splněním povinnosti předložit jí vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu; přitom v prodlení měl být za rok 2013 po dobu 870 dnů (od 1. května 2014 do 16. září 2016), za rok 2014 po dobu 505 dnů (od 1. května 2015 do 16. září 2016) a za rok 2015 po dobu 137 dnů (od 1. května 2016 do 16. září 2016). Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 C 139/2017-380, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 52.474,- Kč a 25.000,- Kč (šlo o dílčí částky 25.701,58 Kč z titulu nedoplatku na službách, 35.000,- z titulu náhrady za užívání bytu po skončení nájmu, 25.772,65 Kč z titulu náhrady skutečné škody a 25.000,- Kč z titulu náhrady za ušlý zisk, avšak v součtu ponížené o kauci v částce 34.000,- Kč) s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (další) částky 47.500,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a současně i vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 92.048,42 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., v zamítavém výroku III. a v nákladovém výroku IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, na nichž založil soud prvního stupně vyhovující výrok I. svého rozsudku. Poté se zabýval správností právních názorů, které přijal soud prvního stupně ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované. Zde převzal jeho následující skutková zjištění. Dne 3. července 2013 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaná spolu s A. D. jako společní nájemci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 1. září 2013 do 30. srpna 2014 (dále jen „Nájemní smlouva“). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že pronajímatel je povinen vyúčtovat cenu služeb (placených zálohově měsíčními platbami 5.000,- Kč) za kalendářní rok vždy „nejpozději do jednoho měsíce od doručení poslední faktury od posledního dodavatele služeb čerpaných v uplynulém roce“ (dále jen „ujednání o vyúčtování služeb“). Dne 30. srpna 2014 uzavřely smluvní strany dodatek č. 1 k Nájemní smlouvě, v němž se dohodly mimo jiné na prodloužení doby nájmu do 31. srpna 2015. Žalovaní bez výzvy k vyklizení ze strany žalobce pokračovali v užívání bytu i po tomto datu (čímž se nájem prodloužil do 31. srpna 2016) a výzvami ze 7. a 19. září 2016 je žalobce vyzval k vyklizení bytu. Žalobou doručenou dne 26. října 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 6 se pak domáhal po žalované a A. D. vyklizení předmětného bytu, přičemž řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. ledna 2017, č. j. 33 C 123/2016-16, zastaveno pro zpětvzetí žaloby poté, co žalovaná a A. D. dne 30. listopadu 2016 byt vyklidili. Dne 16. září 2016 žalobce zaslal žalované jednotlivá vyúčtování služeb za kalendářní roky 2013, 2014 a 2015. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – zejména dovodil, že předložil-li žalobce vyúčtování služeb za kalendářní roky 2014 a 2015 (soud prvního stupně pokládal pokutu za prodlení s vyúčtováním za období do 31. prosince 2013 za nepřiznatelnou „vzhledem k časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb.“ a odvolací soud – již jen ve vztahu k nároku za roky 2014 a 2015 – se zabýval pouze otázkou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) až dne 16. září 2016, ocitl se v prodlení se splněním povinnosti každoročně předložit vyúčtování žalované; za této situace mu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., vznikla povinnost zaplatit jí za každý den prodlení pokutu v částce 100,- Kč, resp. od 1. ledna 2016 v částce 50,- Kč. Pokutu z prodlení (za roky 2014 a 2015) jí však nelze přiznat, neboť nárok na její zaplacení je ve skutečnosti výrazem zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. V této souvislosti oba soudy konstatovaly, že žalovaná závažněji porušovala své povinnosti nájemkyně bytu než žalobce své povinnosti pronajímatele, že prodlením žalobce jí nebyla způsobena žádná škoda (proto, že opožděně předloženými vyúčtováními jí byly na službách stanoveny nedoplatky, nikoli přeplatky) a že vzhledem k okolnostem podání vzájemného návrhu („žalovaná nejprve existenci pohledávky žalobce popírala a až posléze uplatnila vzájemným návrhem své právo na úhradu pokuty…, jejíž část započetla na svůj dluh na službách“) ji k uplatnění práva na pokutu z prodlení zjevně vedl toliko zájem „potrestat“ žalobce za to, že po ní důvodně žádá úhradu svých pohledávek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, navíc přičinil, že obecně lze za zneužití práva považovat použití právní normy v rozporu s jejím účelem; jde pak o jednání zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného, resp. o tzv. obcházení zákona (jeho ducha a smyslu), aby se záměrně dosáhlo výsledku právní normou nepředvídaného a než