Nejvyšší soud 26 Cdo 1776/2026 – Vyklizení nemovitosti

Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 8. 2025, č. j. 9 C 76/2022-166, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení (výrok I), žalovaným uložil povinnost vyklidit tam specifikované nemovitosti do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, č. j. 26 Co 258/2025-208, odvolání žalovaných proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I), ve výroku II jej změnil pouze tak, že lhůtu k vyklizení stanovil na 6 měsíců od právní moci rozsudku, jinak tento výrok potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

Dovolání žalovaných proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.

Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelé zpochybňují správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).

Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.) odvolací soud přihlédl ke všem právně relevantním okolnostem jak na její straně, tak zejména na straně dovolatelů (nepříznivý zdravotní stav žalované, péče o nezletilé děti, skutečnost, že jsou žalovaní v insolvenci), vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a okolnosti na straně žalovaných zohlednil stanovením delší (šestiměsíční) lhůty k vyklizení. Jeho úvahu nelze (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) považovat za zjevně nepřiměřenou. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a zmatečné a že v podstatě odkazuje pouze na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezují totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýkají, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Jen pro úplnost lze ostatně dodat, že napadený rozsudek odvolacího soudu má náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti výroku III o nákladech řízení, který dovolatelé zjevně napadají jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).