26 Cdo 1987/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1987/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 8. 2025 Spisová značka:26 Cdo 1987/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.1987.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1987/2025-461 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Melounová 520/4, proti žalovaným 1) Stodůlky Property Park s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Jeremiášova 947/16, IČO 02866510, a 2) Stodůlky Property Park B s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Jeremiášova 947/16, IČO 11724803, zastoupeným Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 72/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 20 Co 51/2025-422, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám JUDr. Evy Bartůňkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Melounová 520/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 7 C 72/2023-361, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 12. 2024, č. j. 7 C 72/2023-377, uložil žalované 1) povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizené předat žalobci pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla povinna vyklidit (rovněž) pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obec XY (výrok II), dále uložil žalované 2) povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizené předat žalobci pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obec XY (výrok III), a zamítl žalobu, aby žalovaná 2) byla povinna vyklidit (rovněž) pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY (výrok IV). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 20 Co 51/2025-422, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) ve vyhovujících výrocích o věci samé I a III (výrok I) a změnil ho v zamítavém výroku o věci samé IV tak, že uložil žalované 2) povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidit (rovněž) pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY (výrok II). Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). 3. Dovolání žalovaných (dovolatelek) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – zčásti proto, že není přípustné podle § 237 o. s. ř., a zčásti proto, že je zjevně bezdůvodné. 4. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky výkladu pojmu „prostor“ užitému v § 2302 zákona č. 89/2012 Sb., občanských zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Tato otázka totiž byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil. 5. Nejvyšší soud se uvedenou otázkou zabýval v rozsudku ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 26 Cdo 674/2024, v němž přijal a odůvodnil právní názor, že prostorové vymezení vůči okolí není pojmovým znakem prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 o. z.); takový prostor se může nacházet i mimo budovu a jeho hranice nemusí být zjevná. Od uvedeného právního názoru není důvod se odchýlit ani v poměrech souzené věci. 6. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) posoudil nájemní smlouvu ze dne 13. 6. 2011, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „nájemní smlouva“), jíž žalobce pronajal vyklizované pozemky (dále též jen „pozemky“) právní předchůdkyni žalované 1), jako smlouvu, která se s účinností od 1. 1. 2014 řídí § 2302 a násl. o. z. o nájmu prostoru sloužícího podnikání, nelze mu v této části úspěšně vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jak to činí dovolatelky, jen proto, že předmětem nájemní smlouvy byl nájem pozemků (které de iure zahrnující i prostory, jež jsou jejich součástí – viz § 506 odst. 1 o. z.). 7. Dovolání dále není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro posouzení otázky pasivní věcné legitimace (obou) žalovaných v daném sporu. 8. V usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 31 Cdo 225/2024, uveřejněném pod č. 16/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2025“), Nejvyšší soud vysvětlil, že přenechání věci k užívání další osobě (ať jde o výprosu, výpůjčku, nájem, pacht atd.) je jeden z typů závazků upravených v části čtvrté občanského zákoníku a v soudní praxi, ani v právní teorii není pochyb o tom, že součástí vzájemných práv a povinností je i povinnost osoby, která věc užívala (výprosník, vypůjčitel, nájemce, pachtýř atd.), ji po skončení sjednaného závazku vrátit osobě, která jí věc přenechala (půjčiteli, pronajímateli, propachtovateli atd.). Povinnost vyklidit a odevzdat nemovitost má samozřejmě i osoba, která ji užívá bez právního důvodu, a není ani vyloučeno, aby ohledně splnění této povinnosti uzavřela s osobou, jíž náleží dispozice s touto věcí, dohodu o vyklizení nemovitosti, bytu (odevzdání věci). Byť nárok na vyklizení nemovitosti je také výrazem ochrany vlastnického práva – žaloba na vydání věci, kterou je i vyklizení nemovitosti, je upravena v občanském zákoníku v části týkající se absolutních majetkových práv a řadí se mezi tzv. vlastnické žaloby (§ 1040 o. z.) – vyplývá tento nárok rovněž ze závazkového vztahu mezi stranami. Skončil-li závazkový vztah, jehož předmětem bylo přenechání a užívání nemovitosti, je povinností osoby, která nemovitost užívala, ji vyklidit a předat osobě, která jí nemovitost přenechala do užívání. Také v případě, že povinná osoba právní důvod k užívání nemovitosti nikdy neměla, může se na vyklizení s vlastníkem dohodnout (zavázat se k vyklizení). Co platí o vlastníkovi, platí i pro kvalifikovaného držitele (§ 1043 o. z.) nebo detentora (§ 1044), koneckonců např. pronajímatel či půjčitel nemusí být vlastníkem věci. 9. Dovodil-li v projednávané věci odvolací soud, že žalovaná 1) jako (bývalá) nájemkyně pozemků je po skončení nájemního poměru založeného nájemní smlouvou pasivně legitimována k jejich vyklizení a předání žalobci, neodchýlil se od výše citované judikatury. 10. Soudní praxe je ustálena také v názoru, že pokračujícím užíváním nemovité věci je již její nevyklizení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Žalovaná 1) jako osoba, která byla nájemkyní ke dni skončení nájmu (31. 8. 2020) a která tak je z titulu daného závazkového (nájemního) vztahu povinna pozemky vyklidit a předat osobě, od níž je měla v užívání (žalobci), dosud vyklizení pozemků nezajistila a nic na tom nemění, že je v současné době užívá žalovaná 2). Dohodou žalovaných ze dne 19. 7. 2022, uzavřenou až po skončení nájmu, totiž nemohla žalovaná 2) vstoupit do postavení nájemkyně pozemků, pozemky tak po celou dobu užívala se souhlasem žalované 1), od níž odvozovala titul k jejich užívání, a bylo proto na žalované 1), aby zajistila, že dotčené nemovitosti ke dni skončení nájmu vyklidí také žalovaná 2). Pokud tak neučinila, nelze uzavřít, že vyklizovací povinnost splnila, a že tak od užívání pozemků upustila (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). 11. Proti žalované 2) má pak žalobce samostatnou vlastnickou (vindikační) žalobu (§ 1040 o. z.), jelikož žalovaná 2) nikdy neměla (vůči němu) právní důvod k užívání pozemků a jeho pokračujícím užíváním tudíž neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva (k předpokladům úspěšnosti vindikační žaloby podle § 1040 o. z. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, a tam citovanou judikaturu). 12. Z uvedeného vyplývá, že povinnost vyklidit a odevzdat pozemky žalobci má jak žalovaná 1) jako jejich (bývalá) nájemkyně, tak zároveň „i“ žalovaná 2) jako osoba, která je užívá bez právního důvodu (srov. R 16/2025). Každá z nich přitom mohla být o vyklizení pozemků žalována samostatně a je nerozhodné, že žalobce spojil své nároky proti nim do jednoho řízení (podáním žaloby současně proti oběma žalovaným), neboť jde o okolnost ryze procesní (viz § 112 o. s. ř.), která na hmotněprávn