Nejvyšší soud 26 Cdo 2073/2026 – Zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 43 C 341/2023-261, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 10 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 5 000 000 Kč od 31. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 5 000 000 Kč za dobu od 30. 6. 2021 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II).

K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2026, č. j. 11 Co 81/2026-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovoláním zpochybněnou otázku (ne)platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 1992 odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 387/04), mimo jiné vysvětlil, že podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., federálního ministerstva financí ze dne 24. 6. 1988 o hospodaření s národním majetkem (dále jen „vyhláška č. 119/1988 Sb.“), smlouva o přenechání národního majetku k dočasnému užívání občanům a jiným organizacím než socialistickým musí mít písemnou formu a musí obsahovat určení majetku, který má být přenechán k dočasnému užívání, určení způsobu a doby užívání, stanovení o výši úplaty, dohodu o udržování majetku a možnost odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů. Tato vyhláška byla s účinností od 1. 1. 2001 zrušena zákonem č. 219/2000 Sb., i tento předpis však obsahuje zvláštní podmínky nakládání s majetkem státu a na obsah nájemní smlouvy klade obdobné požadavky v § 27. Neobsahuje-li nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor ve vlastnictví státu náležitosti vyžadované právními předpisy platnými v době jejího uzavření (§ 27 zákona č. 219/2000 Sb. a § 9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.), je taková dohoda neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3551/2014, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3766/2016, či ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3036/2023. Jde o dlouhodobě ustálenou judikaturu, jejíž aplikace v praxi nečiní potíže, a není důvod, aby uvedená otázka byla posouzena jinak.

Odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. 4. 1992, která neobsahovala ujednání o možnosti od ní odstoupit, pokud žalobce bude věc potřebovat pro plnění svých úkolů, je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák.

Není přitom rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli či jak dlouho ji považovali za platnou; absolutní neplatnost právního úkonu pro jeho rozpor se zákonem nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 1974, sp. zn. 3 Cz 32/74, uveřejněný pod č. 33/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99).

Uzavřel-li odvolací soud, že skutečnost, že obě smluvní strany podle smlouvy dlouhodobě postupovaly, nemůže mít za následek zhojení její absolutní neplatnosti, je jeho rozhodnutí s výše citovanou judikaturou v souladu.

Namítá-li dovolatel v této souvislosti, že se odvolací soud nevypořádal s možností samostatného právního posouzení pozdějších dodatků a jimi nově utvářeného smluvního vztahu, uplatňuje vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

Nadto napadený rozsudek vytýkanou vadou netrpí. Dovolatel totiž přehlíží, že odvolací soud měl za to, že všechny postupně přijímané dodatky k původní smlouvě nemají náležitosti smlouvy o nájmu, nejsou způsobilé založit nový nájemní vztah a při jejich uzavírání smluvní strany ani žádným způsobem neprojevily vůli nový nájemní vztah založit.

Pouze pro úplnost lze dodat, že závazek, který platně nevznikl, nelze změnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2589/2018, či ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3073/2011, a v nich citovanou judikaturu).

Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani při řešení otázky rozložení důkazního břemene ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud v minulosti opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, uveřejněný pod č. 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2051/2022, nebo usnesení ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2962/2025) vyložil, že při řešení otázky důkazního břemene se vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném o. s. ř. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit.

V poměrech projednávané věci to byl žalobce, kdo tvrdil, že žalovaná užívala v rozhodném období předmětné nemovitosti. Skutečnost, že žalovaná užívala předmětné nemovitosti, představovala skutkový předpoklad právní normy, z níž žalobce dovozoval pro sebe příznivé následky. V souladu se shora citovanou judikaturou tudíž důkazní břemeno ohledně prokázání této skutečnosti tížilo žalobce.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce tížila povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že žalovaná předmětné nemovitosti v rozhodném období užívala, je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, „zda je pro vznik bezdůvodného obohacení po zjištění neplatnosti nájemní smlouvy nezbytné prokázat faktické užívání pozemků domnělým nájemcem, nebo může majetkový prospěch spočívat již v samotném získání výlučné právní a faktické dispozice s pozemky, jestliže obě strany vycházely z přesvědčení, že pouze domnělý nájemce je oprávněn pozemky užívat, zatímco vlastník se důvodně zdržel výkonu svých vlastnických oprávnění.“

Dovolatelem předkládané (podle něj správné) řešení této otázky vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Součástí zjištěného skutkového stavu totiž nebylo zjištění, že to byla žalovaná, kdo měl výlučně možnost s pozemky disponovat a vyloučil dovolatele z výkonu vlastnického práva. Odvolací soud měl naopak zato, že nešlo o užívání uzavřených prostor, které by žalovaná měla ve své moci a odmítala je dovolateli zpřístupnit, a dovolatel ani netvrdil, že by předmětné pozemky (jejich části) nebyly pro něho přístupné.

Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).