26 Cdo 2410/99 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2410/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce M. M. proti žalovaným 1) A. D., 2) R. D., 3) A. D., 4) M. D., 5) Š. D. a 6) J. Z., o určení, že povinnost k vyklizení bytů není vázána na zajištění náhradních bytů, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 C 947/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, v napadených částech výroků I. a XIV. o zamítnutí žaloby na určení, že povinnost žalovaných A. a R. D. a J. Z. vyklidit byty v domě čp. 5 v H. není vázána na přidělení náhradních bytů, a na uložení povinnosti těmto žalovaným byty vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými A. a R. D. a J. Z. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, ve výrocích V., IX. a XIII., jimiž byla žalovaným A. D., M. D. a Š. D. uložena povinnost vyklidit byty v domě čp. 5 v H. do 15 dnů, a to A. D. po zajištění přístřeší a M. a Š. D. po zajištění náhradního ubytování, a ve výroku označeném jako III. o nákladech řízení žalobce a těchto žalovaných a o soudních poplatcích, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, výroky označenými I. a XIV. mimo jiné zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaných A. a R. D. a J. Z. vyklidit byty v domě čp. 5 v H. (dále také jen „sporná nemovitost\", resp. „nemovitost\") není vázána na přidělení náhradních bytů, a že uvedení žalovaní jsou povinni byty vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, výroky označenými IV., VIII. a XII. určil, že povinnost žalovaných A. D., M. D. a Š. D. vyklidit byty v domě čp. 5 v H., stanovená rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. dubna 1992, č. j. 4 C 996/91-28, není vázána na zajištění náhradních bytů, a výroky označenými V., IX. a XIII. rozhodl, že uvedení žalovaní jsou povinni předmětné byty vyklidit do 15 dnů, a to A. D. po zajištění přístřeší a M. a Š. D. po zajištění náhradního ubytování. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto o nárocích žalobce na zaplacení dlužného nájemného ze strany žalovaných. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku. V pořadí první, tehdy v celém rozsahu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 1993, č. j. 10 C 947/93-28, Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 14. listopadu 1994, č. j. 16 Co 314/94-42, zrušil a věc se závazným právním názorem vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, citovaný rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné potvrdil v napadených výrocích V., IX. a XIII. a v napadených částech výroků I. a XIV., pokud jimi byla zamítnuta žaloba na určení, že povinnost žalovaných A. a R. D. a J. Z. vyklidit byty v domě čp. 5 v H. není vázána na přidělení náhradních bytů, a že uvedení žalovaní jsou povinni byty vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud předně dovodil, že aplikace ustanovení § 26 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nepřipadá v úvahu za situace, kdy již bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytů rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. dubna 1992, č. j. 4 C 996/91-28, „byť z jiného právního důvodu\". Poté uzavřel, že byl - li žalovaným nájem bytů vypovězen a v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jejich vyklizení po zajištění náhradních bytů, pak určení, že vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradních bytů, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování náhradních bytů (např. žalovaným by vzniklo právo nájmu k jinému bytu či stali by se vlastníky jiné obyvatelné nemovitosti). Za takovou změnu poměrů však nelze pokládat neplacení nájemného, popřípadě devastování nemovitosti žalovanými. Jelikož však žalovaní A. D., M. D. a Š. D. výroky označené v rozhodnutí soudu prvního stupně jako IV., VIII. a XII., jež z tohoto pohledu nelze pokládat za správné, nenapadli odvoláním, nabyly podle přesvědčení odvolacího soudu citované výroky právní moci, v důsledku čehož nemohly být podrobeny odvolacímu přezkumu. Za této situace byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným A. a R. D. a J. Z. potvrzen; ohledně dalších žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „alespoň ve výrocích o přiznání náhradního bytu (správně ubytování) a přístřeší\". Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). I v dovolání zastává názor, že již ve věci sp. zn. 4 C 996/91 „měl soud rozhodovat ve smyslu ust. § 26 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, protože tento zákon je zákonem speciálním řešícím právě mimo jiné provozování zemědělské výroby, a nikoliv dle ust. § 711 odst. 1 písm. f OZ (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění - dále jen „obč. zák.\")\". Podle žalobcova názoru umožňuje totiž ustanovení § 26 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. „byty vyklidit bez přidělení náhradního bytu, čímž by odpůrci byli přinuceni se sami o sebe postarat\". Současně v dovolání zdůraznil, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkou týkající se rozporu výroku o zajištění náhradních bytů s dobrými mravy. V této souvislosti podotkl, že na zemědělské usedlosti vrácené v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. provozuje od roku 1991 zemědělskou výrobu (pouze rostlinnou výrobu). V nemovitosti, která není činžovním domem, nýbrž má sloužit k provozování zemědělské výroby, hodlá bydlet a provozovat v ní rovněž živočišnou výrobu. To doposud - v důsledku bydlení žalovaných v nemovitosti - možné není, přičemž stát, resp. obec, náhradní byty žalovaným nezajistí a je samotné nikdo nedonutí, aby si zajišťovali bytovou náhradu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud - v napadeném rozsahu - zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace. V rámci řešení otázky přípustnosti dovolání je nejdříve zapotřebí zmínit, že rozsudkem odvolacího soudu byl v napadených výrocích o věci samé potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v prvním, odvolacím soudem zrušeném rozsudku, pouze ve vztahu k žalovaným A. D., M. D. a Š. D. (srov. odvolacím soudem zrušený zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 1993, č. j. 10 C 947/93-28, a v pořadí druhý, ve vztahu k těmto žalovaným vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, potvrzený napadeným rozsudkem); ohledně žalovaných A. a R. D. a J. Z. šlo v obou případech o zamítavý rozsudek. Proto bude zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit zvlášť ohledně části potvrzujícího výroku týkající se žalovaných A. a R. D. a J. Z. a zvlášť ve vztahu k části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se žalovaných A. D., M. D. a Š. D. Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkající se žalovaných A. a R. D. a J. Z. z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, resp. v daném případě proti části jeho potvrzujícího výroku, ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Ve vztahu ke zmíněné části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o žádný z těchto případů přípustnosti dovolání nejde. Ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání nemůže být přípustné, neboť v pořadí druhým, odvolacím soudem potvrzeným, rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než v prvním, odvolacím soudem zrušeném rozsudku - v obou případech šlo ve vztahu k těmto žalovaným o zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhl - li žalobce vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato