26 Cdo 664/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 664/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:26 Cdo 664/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.664.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 664/2023-231 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Markem Chlebikem, advokátem se sídlem v Praze 9, Nepelova 953/7, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, o zaplacení částky 121 850 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 427/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 69 Co 99/2022-185, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 280 Kč k rukám JUDr. Romana Majera, advokáta se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (vlastník bytové jednotky č. 2177/14 a spoluvlastník nebytové jednotky č. 2177/24, nacházejících se v domě č. p. XY, k. ú. XY, stojícím na pozemku parc. č. XY – dále jen „jednotka č. 14“, „jednotka č. 24“ a „dům“) se změněnou (rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu žalované společenství (dále též jen „Společenství“) jako správce domu zaplatilo částku 121 850 Kč z titulu pokuty za prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 104/2015 Sb. (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Z toho požadoval částku 50 950 Kč za prodlení (v období od 31. 12. 2018 do 14. 10. 2021) se splněním povinnosti vypořádat jeho námitky proti předloženému vyúčtování služeb spojených s užíváním obou jednotek za rok 2017 (dále jen „nárok A“), částku 44 900 Kč za prodlení (v období od 1. 5. 2019 do 14. 10. 2019) se splněním povinnosti předložit mu řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky č. 24 za rok 2018 (dále jen „nárok B“), částku 20 400 Kč za prodlení (v období od 2. 9. 2020 do 14. 10. 2021) se splněním povinnosti předložit mu řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky č. 24 za rok 2019 (dále jen „nárok C“) a částku 5 600 Kč za prodlení (v období od 25. 6. 2021 do 14. 10. 2021) se splněním povinnosti vypořádat jeho námitky proti předloženému vyúčtování služeb spojených s užíváním obou jednotek za rok 2020 (dále jen „nárok D“). Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 7 C 427/2021-152, uložil žalobci povinnost zaplatit tam uvedený soudní poplatek (výrok I), vyhověl změněné žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 121 850 Kč (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 69 Co 99/2022-185, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku II tak, že změněnou žalobu zamítl (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel formuloval v dovolání dvě otázky, které pokládá za dovolacím soudem dosud nevyřešené. První otázkou, zda „opakované vznesení námitek dle zákona č. 67/2013 Sb. vůči vyúčtování služeb je šikanózním jednáním odůvodňujícím částečné nepřiznání nároku na pokutu dle ust. § 13 zákona č. 67/2013 Sb.“, dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti nároků A a D (nároků na smluvní pokutu za prodlení se splněním povinnosti vypořádat jeho námitky proti vyúčtováním). Rozhodnutí o nároku A ve výši 50 950 Kč však na vyřešení takto nastolené otázky nespočívá (nezávisí). Ve vztahu k tomuto nároku totiž odvolací soud dovodil, že na dovolatelovy námitky, které vznesl proti vyúčtování služeb za rok 2017, Společenství reagovalo (včas) opravným vyúčtováním z 31. 10. 2018 (doručeným dovolateli dne 30. 11. 2018), a že poté (a tedy ani v žalovaném období od 31. 12. 2018 do 14. 10. 2021 – dále jen „rozhodné období“) již nemělo povinnost vypořádávat jeho další („řetězící se“) námitky, které vznášel i proti zmíněnému opravnému vyúčtování, neboť toto vyúčtování již bylo provedeno řádně (viz bod 27. odůvodnění napadeného rozsudku). Společenství se tedy v rozhodném období neocitlo v prodlení s povinností vypořádat námitky dovolatele k vyúčtování (včetně opravného) služeb za rok 2017, a nevznikla mu proto (sekundární) povinnost zaplatit mu za toto (neexistující) prodlení požadovanou pokutu ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Jinými slovy, důvod, pro který odvolací soud odepřel žalobci tento nárok, nespočíval v tom, že by pokládal jeho jednání vůči žalovanému Společenství za šikanózní výkon práva. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). V části, v níž dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku D ve výši 5 600 Kč, pak není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o nárok se samostatným skutkovým základem nepřevyšující 50 000 Kč. Druhou otázkou, zda „jednotlivý vlastník jednotky bytového spoluvlastnictví (míněn podílový spoluvlastník jednotky) je samostatně aktivně legitimován požadovat plnění uhrazením pokuty dle ust. § 13 zákona č. 67/2013 Sb. po společenství vlastníků jednotek“, dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho nároků B a C (nároků na smluvní pokutu za prodlení se splněním povinnosti předložit mu řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky č. 24) v celkové výši 65 300 Kč. I když jde o nároky se samostatným skutkovým základem, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, neboť dovolání se týká právní otázky, jejíž řešení je těmto nárokům společné (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). Dovolání v této části však není přípustné podle § 237 o. s. ř. Závěr o nedůvodnosti těchto nároků totiž odvolací soud založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Předně dovodil, že je-li jednotka č. 24 ve spoluvlastnictví více osob, mohou spoluvlastníci realizovat svá práva vůči Společenství jen prostřednictvím společného zástupce (§ 1185 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), kterým žalobce není, a proto není k uplatnění nároku na smluvní pokutu aktivně legitimován (první právní názor). Současně dospěl k závěru, že splnění povinnosti provést vyúčtování ve stanovené lhůtě není požadavkem spravedlivým a k nesplnění povinnosti došlo zaviněním druhé strany ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., neboť spoluvlastníci jednotky (tj. i žalobce) v rozporu se zákonem nezvolili společného zástupce, který by byl oprávněn k přijetí vyúčtování. Žalobce jako spoluvlastník jednotky se na vytvoření tohoto (nezákonného) stavu podílel, proto jeho nárok nemůže požívat právní ochrany (druhý právní názor; srov. bod 26. odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolatel svou otázkou zpochybnil pouze správnost prvního právního názoru (o nedostatku aktivní legitimace), správnost druhého právního názoru (o nespravedlnosti žalobního požadavku a zavinění žalobce) nijak nenapadl; v tomto směru totiž dovolání neobsahuje žádnou argumentaci (dovolací důvod). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žaloby), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nem