Nejvyšší soud 26 Cdo 70/2026 – Vyklizení nemovitosti a zaplacení 70.000 Kč s příslušenstvím

Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) výrokem I rozsudku ze dne 14. 5. 2025, č. j. 11 Co 51/2025-132, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (soud prvního stupně) ze dne 11. 12. 2024, č. j. 7 C 9/2024-108, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po původním žalovaném M. K., nar. XY, posledně bytem XY, zemřelém dne 21. 1. 2026, vyklizení a předání tam specifikovaných nemovitostí v k. ú. XY, a zaplacení částky 70.000 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.

V průběhu dovolacího řízení žalovaný dne 21. 1. 2026 zemřel; usnesením ze dne 19. 5. 2026, č. j. 26 Cdo 70/2026-166, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude (ohledně žalobního nároku na zaplacení částky 70.000 Kč s úrokem z prodlení) pokračováno s jeho právními nástupci, kteří dědictví neodmítli, tj. s T. K. a K. P.

Dovolací soud za dovolacího řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení); jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, dovolací řízení zastaví (§ 103 a § 104 odst. 1, věta první, ve spojení s § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).

Ztratí-li účastník po zahájení dovolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo dovolací řízení skončeno, posoudí dovolací soud podle povahy věci, zda v dovolacím řízení může pokračovat. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, dovolací soud dovolací řízení zastaví (§ 107 odst. 1, věta první, a odst. 5, věta první, ve spojení s § 243b o. s. ř.).

Žalovaný zemřel po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, předmětné nemovitosti užíval na základě výpůjčky, a byla-li výpůjčka omezena pouze na osobu vypůjčitele, tj. žalovaného, zanikla jeho smrtí. Proto, jde-li o nárok na jejich vyklizení, povaha věci nedovoluje v řízení pokračovat. Nejvyšší soud tedy v souladu s § 107 odst. 5 větou první ve spojení s § 243b a § 243f odst. 2 o. s. ř. dovolací řízení v tomto rozsahu zastavil.

V části týkající se žalobního nároku na zaplacení částky 70.000 Kč s úrokem z prodlení není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázky, zda může být uzavřena smlouva o výpůjčce podle § 2193 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), aniž by byla dohodnuta konkrétní doba užívání vypůjčené věci, a zda lze za „dočasné užívání“ ve smyslu § 2193 o. z. považovat užívání po dobu života vypůjčitele, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích za současné i předcházející právní úpravy (srov. např. rozsudky ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4653/2017, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2992/2023) uzavřel, že výpůjčka je smlouva o bezplatném užívání věci, u níž je dohodnuta doba jejího užívání a půjčitel nemůže požadovat její vrácení kdykoliv. Sjednání doby trvání výpůjčky je podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce, dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane.

Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že právním důvodem bezúplatného užívání předmětných nemovitostí v projednávané věci byla výpůjčka, jejímž předmětem může být i byt, a že § 2193 o. z. neodporuje, „pokud dočasnost je omezena po dobu života žalovaného“, je tak v souladu se shora citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu, neboť smrt vypůjčitele (při sjednání výpůjčky na dobu jeho života) je zcela nepochybně skutečností, o níž sice strany výpůjčky v době jejího sjednání nemají jistotu, kdy nastane, je však jisté, že nastane, a jde tedy o dočasné užívání, jež skončí (a v tomto případě již skončilo) dnem smrti vypůjčitele; vypůjčiteli tudíž v souvislosti s užíváním předmětných nemovitostí žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo.

Nesouhlasí-li dovolatel s hodnocením provedeného dokazování (tvrdí, že z důkazů nevyplývá to, k čemu dospěl odvolací soud), uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). K námitkám dovolatele, že skutkový závěr odvolacího soudu o konkludentním uzavření dohody o výpůjčce nemá oporu v provedeném dokazování, lze pro úplnost uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, byly provedeny všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a skutkové závěry nejsou zjevně nepřiměřené. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce ve zbývajícím rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).