26 Cdo 731/2025 – Nejvyšší soud

26 Cdo 731/2025-492 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Josefa Monsporta, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a.s., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského 253/3, IČO 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO 25649540, zastoupenému Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o 18 318 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 431/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 52 110 Kč k rukám Mgr. Jany Mrázové, advokátky se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce (správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a.s., IČO 60192291 – dále též jen „úpadce“) se domáhal zaplacení částky 18 318 500 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení za užívání tam specifikovaných bytových domů a pozemků včetně tam specifikovaných tří bytů (dále jen „předmětné pozemky“, „domy“, „předmětné byty“ a společně též „předmětné nemovitosti“) v období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021, a za užívání předmětných bytů též v následujícím období od 28. 4. 2021 do 25. 8. 2021. Konkrétně za užívání předmětných nemovitostí v období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021 požadoval částku 18 252 000 Kč a za užívání předmětných bytů v období od 28. 4. 2021 do 25. 8. 2021 částku 66 500 Kč. 2. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 2. 2023, č. j. 13 C 431/2021-194, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 18 318 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III) a o zaplacení soudního poplatku (výrok IV). 3. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho usnesení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok III). 4. Nejvyšší soud dovolání žalovaného neshledal podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustným. 5. K námitce dovolatele o nepříslušnosti senátu 26 Cdo k rozhodnutí o dovolání uvádí dovolací soud následující. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu do agendy soudního oddělení 26 náleží mimo jiné rozhodování „o dovoláních ve věcech výkonů rozhodnutí a exekucí vyklizením, ve věcech sporů nájemních, o vyklizení bytu, popřípadě bytového domu, dále ve věcech nájmu nebytových prostor a pozemků včetně úhrad a nároků za omezení vlastnického práva v důsledku nečinnosti státu při deregulaci nájemného, ve věcech bydlení manželů, vyklizení nebytových prostor, s výjimkou věcí, jež jsou v působnosti jiných senátů, a ve věcech společenství vlastníků bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. a podle občanského zákoníku, a ve věcech zákona č. 67/2013 Sb.“. Naopak do agendy soudního oddělení 28 mimo jiné náleží rozhodování „o dovoláních ve věcech sporů z restitucí včetně sporů o neplatnost uzavřených dohod a ve věcech bezdůvodného obohacení, s výjimkou bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zdánlivé smlouvy nebo v rámci zrušeného smluvního závazku (§ 2993 o. z.) a s výjimkou věcí, o nichž rozhoduje soudní oddělení 21 [viz soudní oddělení 21 oddíly A a B (věci podle zákona č. 26/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady škody v něm obsažené)]“. Je sice pravdou, že v souzené věci je předmětem řízení vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí, zakládá se však na nájemním vztahu mezi žalovaným a úpadcem založeném nájemní smlouvou ze dne 18. 5. 1998, dodatkem č. 1 k ní ze dne 20. 7. 1998 a dohodou k této smlouvě ze dne 19. 10. 1998 (dále jen „Smlouvy“), které se týkaly též předmětných nemovitostí a jež byly rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, č. j. 28 Cm 20/2002-20, shledány neúčinnými. Při širším výkladu pojmu „nájemní spory“ lze přitom i takovou věc pod specializaci soudního oddělení 26 Cdo podřadit. To ostatně aproboval i Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 1157/24, předmětem jehož přezkumu bylo (též) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2928/2023, vydané ve věci účastníků vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 134/2021 (zde se žalobce domáhal rovněž vydání bezdůvodného obohacení za užívání tam specifikovaných pozemků v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021). K řečenému lze dodat, že důvodem zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1106/2023, nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 1098/24, byl postup soudního oddělení 28 Cdo, jenž pochybnosti o své příslušnosti k projednání a rozhodnutí věci vyjádřil až poté, co odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, tedy poté, co tímto úkonem svou příslušnost založil, a proto již pro její zpochybnění nebyl prostor; postup směřující k napravení „mylného zápisu“ je totiž možno využít na samém počátku řízení, v rámci vyjasňování kritéria sporné právní otázky při přidělování, nikoliv v průběhu řízení. V citovaném nálezu Ústavní soud z hlediska transparentnosti a předvídatelnosti rozvrhu práce soudu nevyloučil, že určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce, je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky. Při použití kritéria spočívajícího v posouzení hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky přitom může být v určité míře přítomna úvaha soudu, kterou je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne. I rozvrh práce jako souhrn pravidel pro přidělování věcí nutně podléhá soudcovské interpretaci. Samotnou možnost této interpretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat, je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce. Kritérium sporné právní otázky, i když jde o kritérium nutně podléhající další interpretaci, nelze považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce. Jedná se však o kritérium, podle něhož je věc přidělována bezprostředně po jejím napadení soudu. Jestliže tak Ústavní soud v dotčeném nálezu uvedl, že v dovolání nastolené otázky „v souladu s rozvrhem práce mohly spadat do působnosti senátu 28 Cdo“, nevyloučil tím napříště bez dalšího možnost projednání obdobné věci týchž účastníků soudním oddělením 26 Cdo, bude-li po (opět) mylném přidělení soudnímu oddělení 28 Cdo korektním (včasným) postupem přidělen soudnímu oddělení 26 Cdo, jako tomu bylo v projednávané věci (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 1012/25). 6. Otázku pasivní legitimace žalovaného (dovolatele) ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 7. Bezdůvodné obohacení [§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)] představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021). 8. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. je i protiprávní užití cizí hodnoty, tedy stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za