26 Cdo 737/2025 – Nejvyšší soud

26 Cdo 737/2025-74 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, proti žalované Cake s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Lucemburská 1670/43, IČO 29022541, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 263/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 261/2024-47, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala vyklizení nebytové jednotky č. 16/103 nacházející se v domě č. p. 16 v katastrálním území Josefov, Žatecká 8, Praha 1 (dále jen „nebytová jednotka“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 24. 4. 2024, č. j. 23 C 263/2023-23, uložil žalované povinnost nebytovou jednotku vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok II). 3. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 261/2024-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastnic (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobou ze dne 8. 11. 2023 se žalobkyně domáhala vyklizení nebytové jednotky, kterou jí žalovaná po skončení nájemního vztahu nepředala a od 1. 7. 2023 ji užívá bez právního důvodu; k žalobě žalobkyně připojila listinné důkazy, na něž se odvolávala. Usnesením ze dne 23. 11. 2023, č. j. 23 C 263/2023-10, soud prvního stupně vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu, avšak omylem jej zaslal do datové schránky žalované dne 5. 12. 2023. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 12. 2. 2024, č. j. 15 Co 45/2024-16, zrušil usnesení ze dne 9. 1. 2024, č. j. 23 C 263/2023-11, jímž soud prvního stupně řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 23 C 263/2023-18, vyzval žalovanou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět též jen „o. s. ř.“), aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení zaslala písemné vyjádření k připojené žalobě včetně označení důkazů k prokázání svých tvrzení, a zároveň ji poučil o následcích nesplnění výzvy, tedy vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Naposledy citované usnesení spolu se žalobou bylo žalované doručeno do datové schránky dne 14. 3. 2024, žalovaná se však ve věci nevyjádřila. Dne 24. 4. 2024 vydal soud prvního stupně napadený rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. 5. Po právní stránce odvolací soud nejprve obecně, s odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, vyložil, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci přitom vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné zpravidla věc rozhodnout. Okolnosti případu uvedený postup odůvodňují především v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Uvedl také, že v „rozsudku“ (správně usnesení) ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudkem pro uznání lze rozhodnout i o návrhu na vyklizení bytu, neboť jde o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy (a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu) dána plně do dispozice účastníků tohoto vztahu. Vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. je vyloučeno ve zcela jednoduchých věcech, jež nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání. Domáhá-li se žalobce vyklizení žalovaných s tvrzením, že je vlastníkem nemovitostí, které žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze takový spor bez dalšího považovat za zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím postupu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Poté odvolací soud již konkrétně ve vztahu k dané věci dovodil, že vydal-li soud prvního stupně usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nepochybil, neboť žalobní nárok vycházel ze skutkového vylíčení žaloby, jež obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti, a je zřejmé, že okolnosti případu vyžadovaly připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání. Ve věci byly rovněž naplněny předpoklady, pro které vznikla fikce uznání nároku podle § 114b odst. 3 o. s. ř. Usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. totiž obsahovalo všechny stanovené náležitosti, bylo žalované spolu se žalobou řádně doručeno a žalovaná se v průběhů lhůty k vyjádření na tuto kvalifikovanou výzvu bez vážného důvodu nevyjádřila a ani v této lhůtě soudu prvního stupně nesdělila, jaký důvod jí v tom brání. Okolnost, že se v rámci lhůty pro vyjádření do datové schránky nepřihlásila, je přitom nerozhodná. „Objektivní překážky pro přihlášení“ pak žalovaná uvedla až po uplynutí lhůty, v níž tento důvod mohla uvést, a nadto je ponechala pouze v obecné rovině tvrzení. Dodal, že v postupu soudu prvního stupně neshledal ani porušení práva žalované na spravedlivý proces, neboť jakmile soud prvního stupně při splnění zákonných podmínek využije kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a tato výzva zůstane ze strany žalovaného oslyšena, nemůže později od postupu vedoucího k vynesení rozsudku pro uznání ustoupit a nevynést jej (na tomto místě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008). S ohledem na uvedené podle jeho názoru neobstojí námitka žalované, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. Konečně nepřiléhavými shledal odvolací soud poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022, neboť v této věci byla část nároku, na niž se fikce uznání vztahovala, v rozporu s hmotným právem, což ovšem není případ posuzované věci, i poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III ÚS 3964/17, neboť v této věci šlo o odlišnou skutkovou situaci, přičemž v poměrech projednávané věci „nebylo soudu stanovisko žalované známo“. Žalovaná se přitom o řízení poprvé dozvěděla (již) z chybně zaslané výzvy k zaplacení soudního poplatku, která jí byla doručena do datové schránky dne 5. 12. 2023. Odvolací soud tak shrnul, že soudu prvního stupně nezbylo než ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, jelikož usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. spolu se žalobou bylo žalované řádně doručeno do datové schránky dne 14. 3. 2024 a třicetidenní lhůta stanovená jí k vyjádření marně uplynula dne 15. 4. 2024. 6. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je vyjádřena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022. Namítá, že v řízení nebyla „k žalobě lhostejná, obstrukčně pasivní“, nejednala účelové a jejím jednáním nedošlo k průtahům řízení, což vydání rozsudku pro uznání na základě tzv. fikce uznání znemožňuje. Odvolací soud (ohledně těchto okolností a jejich právního významu) nepřistupoval při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání v dané věci dostatečně „obezřetně“ a uvedené podmínky nevykládal dostatečně restriktivně. Z jejího jednání - ze skutečnosti, že „nevystěhovala předmětný prostor“, totiž vyplývá, že ukončení jeho nájmu „sporuje a nesouhlasí s jeho důvodem“. Setrvání v užívání nebytové jednotky je „konkludentním projevem jejího nesouhlasu s ukončením nájemního vztahu“. K tomuto jejímu „celkovému chování“ nebylo přihlédnuto. Kvalifikovaná výzva soudu k vyjádření jí „byla doručena do datové schránky tzv. fikcí doručení“, žalovaná o ní ani o žalobě nevěděla, ne