26 Cdo 764/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 764/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 8. 2006 Spisová značka:26 Cdo 764/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.764.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 871 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 832/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 764/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A. V. a 2) R. V., zastoupeným  advokátkou, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 252/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č. j. 15 Co 357/2005-126, takto: I.   Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 22. dubna 2003, č. j. 7 C 252/2002-25, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování „prostory pod uzamčením, tj. čtyři místnosti 3+1 s přísl., IV. kategorie, o celkové výměře 67 m2, situované vpravo od schodiště ve IV. patře (5. NP) domu č. p. 923, č. or. 10  v P., kat. úz. Ž.“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „předmětný byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. února 2004, č. j. 15 Co 237/2003-42, citovaný (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 7 C 252/2002-102, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat předmětné prostory do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že o nástavbě čtvrtého patra předmětného domu bylo rozhodováno v řádném stavebním řízení, že podle rozhodnutí o povolení obývání a užívání přístavby čtvrtého patra ze dne 20. února 1928 bylo povoleno předmětné prostory užívat jako svobodárnu, že tento kolaudační stav nebyl do současné doby změněn, že rozhodnutím o přidělení bytu vydaným bývalým Obvodním národním výborem v P. dne 27. června 1988 byly předmětné prostory podle tehdy platných předpisů přiděleny žalovaným jako byt (dále jen „rozhodnutí ze dne 27. června 1988“), že dne 20. července 1988 byla uzavřena dohoda o užívání bytu (dále jen „dohoda ze dne 20. července 1988“), že od této doby žalovaní se svými třemi dětmi (z nichž pouze jedno je již zletilé) užívají předmětné prostory jako byt, že zde uskutečnili nepovolené stavební úpravy a že řádně platili a platí nájemné. Dále vzal za zjištěno, že sociální situace žalovaných neumožňuje, aby svou bytovou situaci řešili zakoupením jiného bytu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byť žalovaným byly předmětné prostory přiděleny jako byt (rozhodnutím ze dne 27. června 1988) a byla s nimi uzavřena rovněž dohoda ze dne 20. července 1988, právo nájmu bytu jim nevzniklo proto, že předmětné prostory jsou prostorami nebytovými. Za této situace žalobě na vyklizení vyhověl, avšak vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním náhradního bytu. Přitom vyšel ze skutkových závěrů, že žalovaní spolu s dětmi předmětné prostory užívají řadu let k bydlení, že vzhledem k rozhodnutí ze dne 27. června 1988 nemohli vědět, že jde o nebytové prostory, a že od uskutečnění nepovolených stavebních úprav již uplynulo více let; přihlédl rovněž ke skutkovým zjištěním, že žalovaní řádně platili a platí nájemné a že jejich sociální situace jim neumožňuje, aby svou bytovou situaci řešili zakoupením jiného bytu.   K odvolání žalobkyně (proti výroku o přisouzené bytové náhradě) odvolací soud rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 242/2004-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; rozhodl rovněž o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud především konstatoval, že přezkoumal „meritorní výrok v celém jeho rozsahu, neboť brojí-li odvolatelka proti podmínkám vyklizení, napadá – byť výslovně deklaruje, že proti povinnosti žalovaných předmětné prostory vyklidit ničeho nenamítá – celé rozhodnutí o vyklizení, neboť samotné rozhodnutí o vyklizení od podmínek, za nichž má k vyklizení dojít, bez změny významu rozhodnutí odtrhnout nelze“. Poté – s poukazem na řadu tam uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky – dovodil, že byly-li předmětné prostory rozhodnutím ze dne 27. června 1988, jež nelze pokládat za akt nulitní, řádně žalovaným přiděleny jako byt, vzniklo jim – ve spojení s dohodou ze dne 20. července 1988 – právo společného užívání bytu manžely, které se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely. Protože za této situace svědčí žalovaným ve vztahu k předmětným prostorám právo společného nájmu bytu manžely, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedla, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť v odvolacím řízení posuzoval věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení bytu, ačkoliv správnost tohoto výroku nebyla odvoláním napadena. V této souvislosti namítla, že se v odvolacím řízení domáhala pouze přezkumu závěru týkajícího se bytové náhrady, avšak odvolací soud změnil také výrok týkající se vyklizení předmětných místností, a to přesto, že žádná ze stran proti tomuto výroku nebrojila. Dovolatelka má za to, že odvolacímu přezkumu podléhal pouze výrok týkající se bytové náhrady „bez toho, aby se řešení posuzované otázky dotklo jinak nikým nezpochybňovaného výroku o povinnosti byt vyklidit“. Dále namítla, že rozhodnutím ze dne 27. června 1988 byly žalovaným přiděleny dva byty (byty č. 28 a č. 29), aniž existovalo platné rozhodnutí o sloučení uvedených bytů; rozhodnutí ze dne 27. června 1988 je za této situace především rozhodnutím o sloučení bytů a až následně rozhodnutím o přidělení bytu. Podle názoru dovolatelky však rozhodnutí o sloučení bytů podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. nebylo správním rozhodnutím, nýbrž toliko stanoviskem státního orgánu vykonávajícího správu v oblasti bytového hospodářství k zamýšlenému sloučení bytů. Navíc správní rozhodnutí (jakým rozhodnutí o přidělení bytu bezpochyby bylo) může vyvolat účinky jen za předpokladu, že je pravomocné a vykonatelné, vykonatelnost rozhodnutí je vázána na jeho doručení všem účastníkům (tj. i oběma manželům); byť rozhodnutí není opatřeno doložkou právní moci a vykonatelnosti, odvolací soud se otázkou vykonatelnosti tohoto rozhodnutí nezabýval. Poté dovolatelka uvedla, že podle právní úpravy platné v rozhodné době vzniklo právo osobního užívání bytu až na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu již správním rozhodnutím nebyla, že proto se lze zabývat i otázkou její platnosti, a pokračovala, že dohoda ze dne 20. července 1988 je neplatná, neboť jejím předmětem nebyl byt podle kolaudačního stavu; proto na základě dohody ze dne 20. července 1988 nemohlo žalovaným vzniknout právo společného užívání bytu manžely. Nakonec namítla, že podle § 871 odst. 1 obč. zák. se právo osobního užívání bytu transformovalo na (obecný) nájem nebo na nájem nebytového prostoru podle zákona č. 116/1990 Sb. a nikoli na nájem bytu; to platí podle názoru dovolatelky zvláště v případě, „kdy předmětem práva společného nájmu bytu jsou místnosti, které podle svého kolaudačního rozhodnutí bytem nejsou“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprá