27 Cdo 1341/2024

Žalobou došlou soudu prvního stupně 23. 2. 2021 se žalobce domáhá, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit mu 4.000.000 Kč s příslušenstvím.

Jelikož žalobce nezaplatil soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně při podání žaloby, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 8. 2023, č. j. 44 Cm 81/2021-296, vyzván k jeho uhrazení. Šlo přitom o již třetí výzvu k zaplacení soudního poplatku, kdy v předchozích případech žalobce vždy žádal o osvobození od soudního poplatku a nebylo mu vyhověno.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný 29. 8. 2023 námitky.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 9. 2023, č. j. 44 Cm 81/2021-301, odmítl námitky žalobce (výrok I.), nevyhověl žádosti žalobce o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku (výrok II.), zastavil řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2024, č. j. 7 Cmo 212/2023-315, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako zjevně bezdůvodné.

Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek procesního práva, a sice:

K první otázce Nejvyšší soud připomíná, že podáním žaloby vznikla poplatková povinnost (coby poplatníkovi) žalobci [§ 2 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně byl splatný vznikem poplatkové povinnosti (tj. podáním žaloby; viz § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod číslem 120/2019 Sb. rozh. obč.).

Zaplatil-li dovolatel soudní poplatek až po marném uplynutí dodatečné lhůty poskytnuté soudem, nemohly mu – s ohledem na zcela jasné znění § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích – vzniknout žádné pochybnosti o tom, že k opožděnému zaplacení soudního poplatku nebude soud moci přihlížet.

Druhou dovolací otázku pak odvolací soud (který se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně) vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když vyhodnotil, že opakovaně podávané žádosti o osvobození od soudních poplatků – podávané poté, kdy předchozím žádostem žalobce o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno – představují zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 432/2021, a judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu v něm citovanou).

Sluší se dodat, že argumentuje-li dovolatel tím, že aby mohl uvést v žádosti o osvobození od soudního poplatku nové skutečnosti, měl mu soud nejprve zaslat příslušný formulář, pak zcela přehlíží předcházející průběh řízení, kdy mu soudy příslušný formulář opakovaně (v elektronické podobě) zasílaly. Nezaplatil-li dovolatel soudní poplatek, který byl splatný již podáním žaloby (23. 2. 2021), ani během více než tři roky trvajícího řízení, nemůže být překvapen tím, že jeho procesní postup vyústil v zastavení řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).