27 Cdo 2717/2022 — Nejvyšší soud

27 Cdo 2717/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2023 Spisová značka:27 Cdo 2717/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2717.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Péče řádného hospodáře Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 79 odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 2717/2022-221 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 163/12, PSČ 602 00, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Emilem Jančou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, PSČ 169 00, o zaplacení 56.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 69/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 135/2021-192, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.452,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: [1] Žalobou ze dne 25. 5. 2018 se žalobkyně po žalovaných 1) J. S. (dále jen „J. S.“), 2) J. J., narozeném XY, a 3) J. J., narozeném XY, domáhala zaplacení částky 56.700 Kč s příslušenstvím, coby náhrady škody, kterou měli žalovaní 1) a 2), jako její bývalí členové představenstva a žalovaný 3) jako její bývalý člen dozorčí rady, způsobit žalobkyni při výkonu funkce porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. [2] Podáním doručeným soudu prvního stupně 1. 4. 2019 vzala žalobkyně vůči žalovaným 2) a 3) žalobu zpět, načež Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. 80 Cm 69/2018-58 řízení vůči žalovaným 2) a 3) zastavil a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3). [3] Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 80 Cm 69/2018-147, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [4] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné. [6] Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se (podle jejího názoru) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování otázek: 1) „Povahy vzniku nároku na odměnu za sjednané plnění“, při jejímž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011, ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3612/2017, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004. 2) „Vymezení předmětu řízení“, kdy se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, či ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007. 3) „Porušení péče řádného hospodáře a loajality a neunesení důkazního břemena žalovaným“, kdy se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016 (uveřejněném pod číslem 88/2019 Sb. rozh. obč.). 4) „Nevěrohodnosti svědka“, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008. [7] Prostřednictvím první dovolací otázky dovolatelka brojí proti názoru odvolacího soudu, podle něhož ze smlouvy o spolupráci uzavřené 16. 12. 2015 mezi dovolatelkou a BlackOffice s. r. o., identifikační číslo osoby 01432541 (dále jen „společnost“ a „smlouva o spolupráci“), plyne, že odměna ze smlouvy o spolupráci měla povahu paušální platby a nárok na ni vznikal každý měsíc „automaticky“. Dovolatelka odkazuje na judikatorní závěry, podle nichž platí, že podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon, který tak dává účastníkům možnost smluvně se od něj odchýlit, neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě paušálu či za skutečně odpracované dny), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost. Pokud tedy mandatář činnost řádně nevykonal, a to z jakéhokoliv důvodu (třeba i pro okolnosti na straně mandanta), nemá na úplatu nárok. [8] Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže. Je tomu tak proto, že dovolatelka při její formulaci přehlíží, že judikatorní závěry, na něž se odkazuje, byly přijaty při výkladu § 571 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), který však do zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nebyl převzat. [9] Nadto i při výkladu § 571 odst. 2 obch. zák. Nejvyšší soud dovodil (a to i v rozhodnutích, na která dovolatelka odkazuje), že toto ustanovení má toliko dispozitivní povahu a prosadí se pouze, neurčuje-li smlouva jinak, přičemž smluvním stranám nic nebrání v tom, aby si odměnu sjednaly paušálně. V projednávané věci odvolací soud provedl výklad smlouvy o spolupráci v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 555 a násl. o. z., jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., a dospěl k závěru, podle něhož v ní sjednaná odměna měla paušální povahu a nárok na ni vznikal každý měsíc bez dalšího. Tento závěr je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. [10] Ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka není s to učinit dovolání přípustným. Dovolatelka jejím prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že žalobě nevyhověl (alespoň) z důvodu, že dovolatelka vyplácela větší částky, než na jaké měla společnost nárok ze smlouvy o spolupráci, a dále, že odvolací soud se vyplacením těchto částek vůbec nezabýval. [11] Odvolací soud však při posuzování této otázky postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, z níž se podává, že: 1) Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení (§ 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) [srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1995, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5931/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2370/2021). 2) Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1537/2018). 3) Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, nebo ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1105/2021). [12] V projednávané věci žalobkyně po celou dobu řízení před soudem prvního stupně jí vzniklou škodu (předmět řízení) skutkově vymezovala tak, že byla tvořena 27 měsíčními platbami ve výši 2.100 Kč zasílanými na účet společnosti. Tvrzení, podle něhož jí byla škoda způsobena rovněž výplatou částky přesahující (ve výši 79.760 Kč) částku 56.700 Kč žalobkyně uplatnila poprvé až v podaném odvolání (poté, kdy bylo řízení zkoncentrováno) a odvolací soud (v řízení ovládaném zásadou neúplné apelace) tak nepochybil, nezabýval-li se tímto tvrzením (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sb. rozh. obč.). [13] Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení třetí dovolací otázky, kterou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že rozdíl mezi odměnou ze smlouvy o spolupráci a tím, co bylo společnosti skutečně uhrazeno, neposuzoval z pohledu péče řádného hospodáře a ne